…po půlnoci z devatenáctého na dvacátého dubna jsem naložen do mongolské dodávky v nekuřácké Bratislavě a dovezen do bezpečí moravské metropole, kde nocuji na kulturní tepně mezi putykou Mandragora a klubem Boro, spím v Kuní díře na ulici Křenová. Snídám nalezenou plechovku Pepsi Coly, jen několik měsíců prošlou – nějaký dobrý člověk ji nechal před vchodem – díky.
Přesouvám se k otci zakladateli kapely NicMoc Kvintet, domů k Havranovi, odkud vyrážíme dvěma osobními automobily směr Zvolen, jelikož toho času nejsem občanem, je to v tomto období můj třetí ilegální přechod hranic se Slevenským štátem. Bez celních kontrol to však není žádné velké dobrodružství, žádné šimrání v podbříšku jako za mlada když jsme na pltích po Moravě do Slovenského štátu pašovali žlutou limonádu. Automobil je kuřácký, cesta rozmanitá, plná ekologie a trampských písní. Hurá do Asie.

Ve Zvoleně nás ihned odchytává Eric Záviš Tóth, náš slovenský kontakt a pořadatel koncertu. Rychlý přesun k výčepu v Triangolu, baru který je k našemu překvapení kuřácký. Místní pivo Urpiner je desítka a chutná jako průměrné nealkoholické pivo, místní specialitou je největší moravský samoser, dvanáctka Janáček. S trousícími se domorodci měníme zrcátka, korálky a chutě kořalek z obou stran hranice. Majitel Trinagola je sympaťák a dozvídáme se že ve Zvoleně není žádný rockový klub, žádná putyka kde by se hrálo, zhola nic. Smráká se nad krajem a lidi nikde, pyramidy v nedohlednu a tak není ničeho co by zastrašilo neúprosný čas, veřejná zkouška musí začít.

Než se vykecám u baru, večer uvede básník Emir Chali a mezi dva šipkové automaty se usadí písničkář Zbyněk Dovrtěl z Hrušovan u Brna. A pak se stane že přijde člověk, ano i v této kulturní žumpě se našel pozůstatek mániček z dávných dob, chlapík z Banské Bystrice zná všechno z alternativní a undergroundové scény, zná dokonce štvavou vysílačku rádio Dráťák, vzpomíná jak chodil na koncerty Chóru vážských muzikantov a já nabývám pocitu, že i kdyby jen kvůli němu, měl by tenhle zvolenský výjezd smysl.

Dekadentní texty, kravál, kakofonie a ozvěny let šedesátých kapela NicMoc Kvintet zahajuje svůj set. Kája Koláček – někdejší saxofonista jedné z nejlepších kapel brněnského regionu, dávno zaniklých Ú.N.P. furt něčím chrastí a do něčeho buší, Lukáš má rozbitej rypák, protože sletěl ze schodů, když předvečer zvolenských radovánek opit opouštěl restauraci, ksicht má sešitý několika jizvami, ruku podvázanou a na čele krvavou skvrnu ala Michail Gorbačov. Brufenový kokteil ho však otupí natolik, že odbourá bolest a koncert znamenitě odehraje. Přitrousí se ještě několik postav, k sečtení publika však stačí dva co umí do pěti napočítat. Přesto má vystoupení zvláštního, neopakovatelného ducha. Vedle vlastních skladeb na texty Emira Chaliho a Pavla Homéra Ambrože, zahrají NicMoc Kvintet i několik kusů brněnských Idiot Crusoe a to už se buší úplně do všeho, kakofonická jam session propuká a hrají hudebníci i nehudebníci. Undergroundový potlach propukl a skončil tak akorát hromadným fotografováním a informací že ve městě se dá koupit kebap. Basák NicMoc Kvintetu Marek toto čarovné zaklínadlo několikrát zopakoval „kebap, kebap, kebap“ a během několika minut se naše posádka vydala pátrat po hladovém okně.

Nasycení následoval přesun do hotelu, ten byl specifický tím že měl recepci otevřenou jen do devíti, a nic nebránilo do dvoulůžkového pokoje nasázet všechny spánku chtivé jedince… Nemocní a starci lůžko, ostatní ve spacáku a rockeři nazí na podlaze… A pak už jen chmelové raňajky v hotelové nálevně, obedovať Urquell a borovičku a hurá do teplé brněnské náruče.

Druhý den volá Eric a cituje majitele Triangola: „Nechcem ďalšie koncerty, tak ich všetky prosím zruš, underground nieje pre môj bar a dosť ľudí sa sťažovalo že sa to nedá počúvať…proste hrôza!!

-fido-

Duben 2013