HOMÉR’S MEMORIAL

Pavel Homér Ambrož (12. srpna 1964 – 20. listopadu 2011, Brno). Básník, zakladatel kapel Lambrechtův psychometr a Idiot Crusoe. Aktivní člen kapely Já jsem poznal…, ovlivnil ale i další hudebníky, inspiraci v jeho textech nalezly kapely jako Čočka, Děti kapitána Morgana, Mira Kubín, Nic moc kvintet, nebo Mongolovy městské sady. Homér, to je jedinečná figura brněnského undergroundu, fenomén. Proto Homér’ Memorial. Od roku 2012.

Idiot Crusoe v Medlánkách na stadionu, březen 2000

Ty jsi, Homére, drsnej ANTIMLÁDEK, on udělal 500 písni, Ty jsi zapsal 500 básní, ale ty jsou v Tvém pojetí taky vždy už písněmi. Ivan Mládek je kryptický punker a Ty, Homére, jsi kryptický Mládek; rozdíl mezi vámi je akorát ten, že on pracuje pro policii superNovy, kdežto Ty jsi subvezní špionážní vysílačka
(Luboš Vlach v úvodu rozhovoru s Homérem, christiania.cz)

 

Homér - Lambrechtův psychometr Pavel Ambrož, přáteli zvaný – i před sebou samým nekompromisně – Homér (1964-2011), básník jasného a dobrodružně villonovského přesvědčení, gellnerovského vtipu a nadhledu. Básník „od přírody“, řeklo by se. Nikdy nezakolísal v trpném a často nemálo heroickém údělu. Život básníkův byl rámován stejnou pozemskou délkou jako u Jacka Kerouaca – a ukončený z těchže klinických příčin jako několik dní předtím u jiné legendy zdejšího undergroundu – Ivana M. Jirouse.
(úryvek anotace k výboru básní  Závět, nakladatelství Vetus Via, 2012)

 

Kočičí stopa je na obálce Závěti Pavla Ambrože řečeného Homér. Závět je zřejmá aluze na Villonovy Testamenty, i když tady veškerá podobnost končí. Zatímco Villon je pěvec bezstarostné radosti – Homér se vypisuje za smrti. Villon píše formálně dokonalé balady – Homér se spokojuje s rýmovanými kvartety.
O Homérově osobě a životě – nasadil si masku, masku etylika, výstředníka, psance – normální člověk k takovým cítí zášť. Ostatně maska osvobozuje a Homér hledal svobodu – za škraboškou mohl býti kýmkoli, i sám sebou.
Zastavil se, ohlédl se, napil se piva .
(úryvek z textu na milan.haussmann’s blog, christiania.cz)

 

Homér měl svůj svět. Svoje rodiče. Svoji kočku Pattinku. Svoje básně. Svoje pivo. A naši fotbalovou Zbrojovku.
V batůžku měl vždy sešit, do kterého psal, nejčastěji v hospodě, často v nemocnici, někdy i doma. V batůžku měl i knihy a časopisy, v hospodách vysedával, psal a četl. V batůžku měl i pivo, které tam prostě chtěl mít, dodávalo mu to klid a jistotu, i když seděl právě v hospodě.
Kdysi jsme se potkali v Praze na ulici, Homér zrovna vylézal ze sklepního okénka celý černý od uhlí, na kterém v tom sklepě nocoval. Hned však byl v reálu a první, co udělal, bylo, než jsme zapadli do hospody, že nakoupil lahváče a ty vložil do ukládacího boxu na nádraží. Věděl o sobě, že všechny peníze prochlastá a o to příjemnější bude zpáteční cesta načerno vlakem a ty lahváče budou k dispozici.
Když jsme vyjížděli s kapelou na koncerty mimo Brno, museli jsme zastavovat pravidelně zhruba po 15 kilometrech, protože jak neustále pil, neustále i močil. Jednou začal na benzínce vykřikovat: Proč, proč, proč, neudržím moč? Sundal kalhoty a místo spodního prádla zářily na užaslou noční směnu krásné, bílé pemprsky.
Homér a JEF v Boru, duben 2011 Byly to nekonečné cesty… Ale jsem rád, že na dobu strávenou ve společnosti Homéra mohu vždycky vzpomínat jen v dobrém. Mluvil jsem s ním po telefonu večer před tím, než byl uveden do umělého spánku. Omlouval jsem se, že jsem se zdržel v práci a nepřišel. Domluvili jsme se na následující den. Hlas měl slabý a řekl, že už s kapelou asi nikdy vystupovat nebude, že má „ňákou potvoru v krku“, že nemůže mluvit.
Druhý den jsem ho šel k Milosrdným bratřím navštívit. Už mě k němu nepustili… Z umělého spánku se už neprobral. S Bohem kamaráde.
(Libor Poznámka o Homérovi na iDnes)