Po otočení první stránky a pročtení úvodníku Miroslava Václavka mi začalo lehce svítat. Po letmém prosvištění textů jsem tipoval správnou polohu a s prvními tóny hudby už bylo vše náležitě usazeno.

„Nikam nespěchám
jen čekám na to,
co mne vlastně čeká“

Vskutku velmi volně přednáší kytarista a zpěvák-vypravěč René Müller své texty, které ponejvíc svádí k vizuálnímu zpracování. Když už se nedočkáme videoklipu, nic nám nebrání zapojit svou vlastní fantazii. Málem snové obrazy s naprosto určitými obraty, ponechávají prostor k dalším čtením, opakovaným poslechům a dosazování si svých vysvětlení. Podpůrnou může být repetitivní muzika. Představte si čtyřčlennou rodinku na nedělní procházce parkem.

Nikam se neprodíracíjí neúnavná kytara, pobíhající bicí, kráčející baskytara a škytající, škrundající, tu a tam i notující housle. Jestli dobře poslouchám, Roman Cipísek Cerman s nimi vskutku pracuje a experimentuje. Kromě svých slov, byly použity i tři básně od již zmíněného Miroslava Václavka: Nevím (1) Pod plachtami (5), Amen (8). Záverečné Čekání (11) je pak převzatou skladbou od spřízněného Oldřicha Janoty. Vše naprosto vyrovnané, poklidné, plynoucí. Konkrétní zlo Štěkot (6), vyjádřeno na nervním podkladu, je snad jedinou výjimkou potvrzující pravidlo kapelního rukopisu. K tomu na desce patří i zvláštní zvuk. Nikde na obalu jsem nedohledal, kde svou hudbu zhmotnili. Výsledek není špatný, spíše „různý“ a „zajímavý“ v jednom. Všemu je rozumět, opakovanému poslechu taktéž nic nebrání, take proč o tom mluvím? Mám obavu, co na to řekne rozmlsánek? Věřím, že má obava je zbytečná, vydavatel Fido ho (i mě) pošle do patřičných míst a kapele to může být jedno. Co se týká Hynkových Zámků, u mě všechno v pořádku.

Radek Kopel (http://napalmed.blog.cz)