V neděli 5. října 2014 zemřel básník, prozaik a performer Milan Kozelka. Přinášíme rozhovor, který s ním v roce 2007 udělal J.E.Frič pro noviny Uši a Vítr. V aktuálním čísle novin Uši a vítr vyjde nahrávka se čtením Milana Kozelky z festivalu Napříč v roce 2011.
MÁM RÁD VÝVOJ, VITALITU, HUMOR…
Rozhovor s Milanem Kozelkou (1948), performerem, autorem happeningů, land-artových projektů, tří literárních antologií a knih Koně se zapřahají do hracích automatů, Ponorka, Gumové projektily a dalších.
To řekl o ostravské antologii, která se jmenuje V srdci černého pavouka.Už od začátku se k té publikaci stavěli s Janem Balabánem odmítavě, asi jim vadilo, že jim někdo cizí vlezl do revíru a k tomu někdo, kdo byl z opačného konce republiky. Když byl křest antologie, tak se rozplývali nadšením a obdarovali mne flaškou vodky a po uplynutí několika měsíců mne a zmíněnou antologii ovšem začali pomlouvat. Nechápu to, je to projev ryzí malosti a ubohosti. Přitom ani předtím, ani potom se v Ostravě nikdo na nic podobného nezmohl. Dnes už je mi to jedno.
Milane, jsme staří (v nejlepším případě „starší střední generace“), hodně jsme toho zažili, že bys trpěl nějakou „regionální“ malostí, nikdy jsem u tebe nepozoroval. Cítíš se Evropanem? Světoobčanem? Má pro tebe pojem „stará vlast“ (nebo věta, kterou napsal Robinson Jeffers: „Stará země je náš přítel…“) nějaký smysl?
Robinsona Jefferse miluju víc nežli kohokoliv jiného. Pojem vlast doslova nenávidím, cítím se být právoplatným „občanem“ toho prostředí, ve kterém se právě nacházím. Rodná hrouda pro mne nemá žádný význam, i když trochu nostalgický vztah mám k malé vesnici Hostovlice u Čáslavi (a nedaleké hájovně), která je spojena s vyblédající vzpomínkou na šťastné dětství. Asi se cítím být pozdním Evropanem.
Vím, že se hodně orientuješ na Ameriku, i když i Západní Evropu znáš z vlastních pobytů – jak bys popsal pro sebe rozdíly v obou těchto „světech“?
Žádný z těchto „světů“ jsem samozřejmě nepoznal dokonale, v Americe jsem byl pouze několik (12) dnů. Myslím si ale, že mezi Londýnem, Paříží, Amsterodamem a New Yorkem není velký rozdíl – všechna tato města jsou národnostně a kulturně velice pestrá a živá, New York je ale bezesporu největší blázinec. Kdybych se měl usadit v Americe, tak asi v Bostonu, který je aristokratický, klidný, noblesní a nevtíravě intelektuální. Neorientuju se na Ameriku, ale na bezmezné možnosti umělecké konfrontace, které Česko bohužel nemá a nikdy mít nebude, protože je nechce a proto tady páchne polototalitní atmosféra pro několik vyvolených a nekonfliktních. To platí v nespecifikované míře i pro dnešní podobu undergroundu.
Tvým hlavním „oborem“ je, nemýlím-li se, performance a taky výtvarné umění, rovněž píšeš. Co znamená performance pro tebe? Jaké je u tebe propojení mezi těmi třemi uměleckými projevy?
Performance není obor (i když teď už dost ano, protože se stala doménou ambiciózních estétů), ale způsob života a z něj pramenící postoj. Ten postoj se musí neustále vyvíjet, jinak hrozí sebestředná nuda. Výtvarné umění byla krátkodobá epizoda, já ho vlastně nemám moc rád, připadá mi strnulé a pokrytecké. V bledě modrém je to s literaturou, stala se (v Česku) závětrnou oázou ješitných kokotů a chrličů jalových slov. Je málo kontroverzní, bojí se sama sebe, svých nevyužitých možností. Snažím se skloubit všechno dohromady, ještě video a počítačovou obrazovou animaci (tu zvládá Andrea, já jsem v tom nepoužitelný). Propojení těch třech disciplín je často formální, záleží na obsahu a jeho ostré formulaci. Bohužel se nám stále plete do řeči slovo „underground“, ač je taky nepochybně nerad používáš.
Mohl by ses přesto pokusit o nějakou (současnou) charakteristiku tohoto fenoménu – v negativním, ale i v pozitivním smyslu?
No tak Eriku, definice undergroundu je stejně stará jako my a nejspíš se nezmění. Nevím, jestli je to definice pruž-ná a pohyblivá, jestli by dnes byla jiná než před dvaceti lety… V Londýně je to metro, který je někde nový a pohledný, jinde stojí za hovno. Ale vážně – v pozitivním smyslu: V sedmdesátých letech to bylo bezesporu něco, v čem byla radost žít. V osmdesátých letech se to hodně zpolitizovalo, ale to už jsem byl jinde. Teď mi to připadá, jako když si stará bába vezme minisukně a jde si zaprcat do útulku pro nezletilé. A potom, staří vlčáci prahnou po uznání, po slávě a spokojeně pomlaskávají ve stojatých vodách a zamerikanizovaní mladí vlčáci po nich házejí fakováky. No a taky – já nejsem katolík, tak mi toho spousta uniká a dost věcí nechápu. A pořád dávám přednost svobodě před kolektivní sounáležitostí…
No, myslím, žes to vyjádřil dost trefně…
Mám ale za to, že „svoboda“ a „kolektivní sounáležitost“ nejsou entweder – oder. Navíc si myslím, že obé se nevylučuje. Cos myslel tím, „spousta mi toho uniká a dost věcí nechápu“? Co třeba?
Možná si teď udělám pár nepřátel a bude mne to mrzet, protože to nechci. Myslel jsem tím to, že se vzájemně podpírá několik lidí (promiň, ale nechci jmenovat), kteří by bez toho vzájemnýho podpírání brzy padli jako podťatí. Jsem přesvědčený (a nejsem sám), že jejich tvorba není tím, za co je prohlašována a velebena a nekriticky adorována. Je známý fakt, že určitý typ (řekněme kultovních) aktivit funguje převážně uvnitř obdobně naladěné komunity, mimo ni je passé. Nechápu to vzájemný podpírání a servilní oplácávání prdelí, nechápu a odmítám aroganci, sebestřednost a pivní pitomost. Uniká mi smysl toho všeho, možná je to folklorní přežitek, možná mentální ztuhlost. Mám rád vývoj, vitalitu, nemachrování, humor. Nemám rád povinné lezení do prdele a adorování za každoupíčovinu. V té tzv. „kolektivní sounále-žitosti“ se tvoří odporné hierarchie, se šéfy a podšéfy, s nepsanými pravidly a různými jinými nesmysly. Ale taky se můžu mýlit a plácat blbosti.
Řekněme, že vím, o čem mluvíš… Ale zkus to vzít z pozitivního konce. O co ty usiluješ?
Jaká máš přání, touhy, motivy? Těch rovin je několik. Ostrá knižní satira a groteska (pokračování Celebrit, které bude věnované Praze a bude se jmenovat Nadpřirození), literární mystifikace, pseudodokument, pseudorecenze. V performancích propojení politiky, mytologií, pouličních gagů, videa a dále vytvoření vlastních internetových stránek v české a anglické mutaci. Textová spolupráce s Andreou na jejím zajímavém fotoprojektu s dálničníma bilboardama (hodně cestujeme a samo se to nabízí), no a pokud se to podaří, tak atypické pouliční „divadlo“ s rómskýma bezdomovcema (v Praze i v evropských metropolích). Rád bych napsal rozhlasovou hru (zároveň ji převedl do scénické videopodoby) o Robinsonu Jeffersovi, který se vrátil zpět do života a vede dialogy s prostředím, které důvěrně znal a které se totálně změnilo (chceme požádat Berkeleyskou univerzitu o stipendium) a taky bych chtěl systematicky mluvit se svým synem Martinem, který je sice skvělý člověk, ale neví nic o světě. A pomáhat Andree s jejími úžasnými komiksovými seriály. Chtěl jsem sestavit jednoduchou (pouliční) satirickou kapelu, ale zdá se, že bezprostřední satira je v týhle zemi tabu. Líbilo by se mi to dělat s Magorem, ale copak se s ním jde domluvit? Myslím, že by to byl žánr, který tady citelně chybí a že by se vršil jeden průser za druhým. Dalo by se to dělat i v angličtině a v jarních a letních měsících s tím objíždět Evropu. Mám to v hlavě poměrně ostře vykonturovaný, stačilo by 5-6 lidí a jde se na věc. Nebo se, Eriku, odstěhovat do Brna a stát se lyrickým básníkem, bytostně zakořeně-ným v respektované katolické tradici…
Pochybuješ o něčem?
Pochybuju. Pochybuju o smyslu toho, co se děje okolo mne i uvnitř mne, o čase, který jsme (díky vnějším okolnostem) promarnili. Pochybuju o hlubším smyslu literatury, umění, dokonce i – dnes tolik nepřehledné a málo pochopitelné – filosofie. Z toho pochybování vzniká nový impuls, nová chuť jít hlavou proti zdi. Touha říct to na plný pecky a bez estetických kondomů. Vyjít ze sebe a už se nevrátit, protože není proč a není kam…
Otázky elektronickou poštou: J. E. F.
Archivní noviny Uši a Vítr k prolistování zde:
PUB