Na ploše sto stran vyšly básně v próze Monology křehkého vědomí jako autorčin knižní debut a druhý knižní titul Ears&Wind Records. Kniha je ilustrována grafikami brněnského výtvarníka, hudebníka a fotografa Vladimíra Smýkala. Závěrečné slovo napsal Ladislav Heryán.

ukázka z knihy:

Lithium
chtít políbení duchem léčit jako poruchu osobnosti, stejné neštěstí jako vstřebat prasklý žlučník, vyčistit lihem zašedlou plíci, tablety vysypané z dózy sypou se z okna na ulici – jedna vedle druhé visí ve tmě jako vyhaslý mě-síc, rozházené drobné mince, pro které už nesehnu se – chladné a suché jako zimomřivá kůže v létě, jako prach z křídy, jako svorka na obvaze, dotěrné jako doteky cigarety vypalující díry v papírové stěně – ať do všech koutů světa rozkutálejí se, daleko ode mě! – lithium – zabiják, tank přes naježenou armádu na rukách – lithium, nepřítel jiné inteligence, lithium, poslední řešení pro zoufalce – lithium zvedá bílý prapor v duchovní válce – lithium lítosti – lithium, vyhozený kloub z palce – lithium, obstarožní zadek na kopance – lithium, nůžky na konci lana provazochodce –

čekárna před dveřmi psychiatrické ambulance páchne kyselým potem lidského ztroskotance – pacienti v řadě sedí na židličce, poslouchají šumění ticha ve svých nitrech, poslušně čekají na recept – jak do mozku zadrápne se cizí chemie, hlava pohasne, jako když nežije, lidské bytosti plouží se jako přístroje bez baterek, oněmělí jako hrací skříňky bez klíče, ochočené šelmy v cirkuse – taková nálada panuje před dveřmi ambulance, v pohřebním ústavu pro duše –

září oči procházkou zažloutlým listím, září z nich slunce, když léto babí utkalo na zemi perské koberce a krvácí  srdce krásou nad paletou barev, pod řasami stékají dva řetězy skleněné, vodopády ze skal probuzené víry, bůh bere tvář do svých dlaní, dokud se  nezvedne vítr, pak v Něho se proměňuji – chci vědět, jaký jsi, chci vidět, co vidíš Ty!, rozvázané ruce, rozvázané nohy, jsi volný, tak utíkej, ať tě nedohoní! –

Degustace popela
vytrhla chumel vlasů, tenkých a zpocených, jako dlaň z dlaně mladšího bratra, tak moc se lekla – pod dělnickými botami zůstala převržená stolička od piana, ještě se motala – navoskovaná tvář visela beze slova, v očích vyplašené zvěře padala havraní peříčka – bratr se zeptal:  kdo je to? – jen papírek vytržený z novin, odvětila sestra –  prach jsi a v prach se obrátíš, pak už jen rozhodit popel do polí jako důkaz nicotnosti –

 

Deus art
zas jeden návrat v doprovodu cikád pouličních lamp, napěněné sliny rozbouřeného vína se pohupují v chůzi ča-ča – v ranních hodinách z klubu B. pravidelně odnášela jsem si sklenice, z nichž po cestě dopíjela jsem – poslední doušek vína a s ním kolem rtů vpitá rudá skvrna (ó, jak jen jsi neodolatelná pro polibek modrého portugala!) – dopitou sklenicí otírám hrany svých mantinelů, dokud nenaroste ostří na šťopce, podepisuji vše, co mne potkalo na cestě – zdi a mříže a chodník, tóny lité, olovnaté, ostré i duté – nechávám za sebou rýhy (jen Bůh je déšť, co je jednou všechny smyje!), a popůlnoční litanie svítí hernami a bordely, zmítá se postava, zmítá jako hadrová panna v tom všem – myslíš si, že jdeš? ale Ona si tě tisíckrát zastaví! – jsi sevřen v dlani a Ona si tě vymrští jako kamínek, kam chce – a tak stála jsem dva metry nad zemí, přerostla jsem se o tři hlavy a s tou šťopečkou od vinné sklenky mávala jsem jako jedinou zbraní – byl to boj s dravou zvěří, stála jsem proti zlu, co čirou duši čeří, co zkouší Ježíše na poušti – pak mě pustila ze sevření a dopadla jsem k zemi – spatřila jsem zkrvavené prsty (ta Síla, co mi vedla ruku, jistě neznala lidské bolesti!), ale nic mě nebolelo! – seděla jsem na zadnici a celá se chvěla před obrazem, jenž se přede mnou rozprostřel – v té inkoustové skvrně v mé hlavě ještě zářily hvězdy, ale přede mnou stála zcela zřetelná postava Anděla – nejsilnější věci vznikají vždy mimo mysl, v područí Síly, jež tu lidskou mnohonásobně přesahuje – jen si vás propůjčí, vaši ruku ke psaní, hrdlo ke zpěvu, oči k vidění (a nemáte na tom Díle jinou zásluhu, nežli do vyčerpání propůjčovat své údy!) –ta dětská malůvka nepřestala pro mne zářit, třebaže snad ani pro cizí oči nikdy nezářila, vždyť jsou to jen rýhy střepem vytesané do zdi!, ale v tom pološeru mé mysli hoří stále jako pochodeň – a já za ní jdu jako slepec za světlem –

 

Ukázka grafik Vladimíra Havrana Smýkala. Kniha obsahuje 14 plnobarevných děl+obálku

Knihu si můžete objednat na Dřevěné cikádě