KRONIKA KRÁKOR – RECENZE JANA FAIXE

KRONIKA POTULNÉHO FESTIVALU
KRÁKOR 1998-2013

Listování knihou připomínající patnáct let jednoho festivalu vyvolává jako vedlejší produkt pár otázek obecnějšího rázu. Skrze opilecké historky se můžeme ptát po smyslu termínu underground i po hranicích novinářské objektivity. V první řadě ovšem jde o svéráznou poetiku.


Pokud se podíváme na zdejší nezávislou scénu, po měrně snadno dohlédneme všemi směry na její hranice a hraniční přechody. A mezi nimi je to vlastně poměrně malá síť přátelských, kolegiálních, mediálních či obchodních vztahů. Je to na jednu stranu pěkné, jak se všichni znají, kdekdo spolu hrál, kdekdo komu zařizuje koncerty či vydal desku, jak kdekdo také o kdekom napíše. Svým způsobem je tu pak ale korektní a nezávislá publicistika těžko realizovatelná. Je v pořádku, abych  například já psal něco o nových albech vydávaných na  vydavatelství Polí5, když tam ale vyšly také mé nahrávky a s vydavatelem hraji v jeho kapele? Mohu pak na příklad seriózně hlasovat v ceně Vinyla? Občas se mi prostě takovéto myšlenky v hlavě mihnou.
Další legrace je, když si například i lidé jen z nejužšího okruhu kolem tohoto časopisu recenzují svá díla navzájem, popřípadě když se děje totéž i v o trošičku širším kruhu několika spřátelených a personálně propojených periodik. Svým způsobem je odpověď jednoduchá: nikdo jiný to za nás neudělá, najít někoho, kdo  by byl opravdu nezávislý, nelze skoro vůbec a případ ná nezávislost takovému jedinci v našem malém družném prostředí v podstatě nemá šanci dlouho vydržet. Na druhou stranu jsou pak ale občas poněkud komická snažení o objektivní vyznění každého článku. Rozhodně se tu ale nesnažím vybízet k nějakým pokusům o větší serióznost, legrace je myslím nejen pro mne mnohonásobně důležitější.
Z hesla „nikdo jiný to za nás neudělá“ vycházeli ostat ně i autoři Kroniky potulného festivalu Krákor, kteří patří do klanu letitých organizátorů tohoto každoročního svátku nejen brněnské undergroundové scény. A já si ji zde dovoluji recenzovat z neobjektivní a neseriózní pozice účinkujícího na posledních čtyřech ročnících, takže kniha několikrát zmiňuje i mé jméno a také v ní několikrát vykukuji z fotografií kapely Skrytý půvab byrokracie.
Základním důvodem, proč jsem se rozhodl na tuto knihu v HIS Voice upozornit, je ovšem „podle mého soudu objektivní fakt“. Je to totiž svým způsobem literární skvost, který lze chápat v českém literárním kontextu v linii Bohumila Hrabala, Jaroslava Haška, Jana Pelce, cimrmanologů či třeba Bondyho Invalidních sourozenců. To vše v koláži, již mohl vytvořit jen sám život a která léta zrála v alkoholem často proplachovaných mozcích hlavních autorů.
Mýlil by se ten, kdo by podle tématu a názvu předpokládal, že půjde o knihu o hudbě. Různorodá či spíše různě podivná hudba je tu přeci naprostou samozřejmostí, která se děje stále, je důležitá jako kyslík a napsalo se o ní už leckde jinde. Bez ní by samozřejmě nebylo nic, a to snad tato kniha nemusí nikomu vysvětlovat. To ostatně v Kronice krásně pojmenovává i ve své meditaci jeden z dobrých duchů festivalu, „básník, muzikant, nakladatel a zakladatel“, Jaroslav Erik Frič.
Kronika se sestává ze tří základních oddílů — Děravé paměti, Rozhovory a Důkazy. Děravé paměti jsou vlastně dvě evangelia, podle Fida a podle Ondřeje. Rok po roce se rozvzpomínají na jednotlivé akce na konci patnácti přelomů června a července a jejich vyprávění jsou piná bizarních situací, opileckých historek o kamarádech, policistech, pátrání po nových vhodných lokalitách, tamějších sousedech, hospodských, občas i o zrovna nehrajících muzikantech a také o neuvěřitelných pokusech o různá nízkonákladová technická řešení všeho možného. Skoro nic z toho zkrátka neměly „normální festivaly“ šanci prožít. Čte se to parádně a plynou z toho dvě jasné skutečnosti, které trefně pojmenoval Roman ze Skrytého půvabu: „1) vždycky se tam hrozně chlastá; 2) Když se alespoň pětkrát až desetkrát něco nepodaří udělat podomácku amatérsky, začne se uvažovat o trošku profesionálnějším řešení (jídlo a pití na jednotlivých ročnících, zvuk, toalety, ochrana pódia před povětrnostními vlivy, autodoprava  atd.).“ Kdyby se ovšem logistika festivalu nedělala tím popisovaným dřevním způsobem, jen těžko by byla Kronika tak zábavným čtením. Ve výsledku jsou tu vlastně popisovány oběti, které bylo třeba učinit pro v Kronice nepopisované umění, které ale na Krákoru umí nabrat  až magické rozměry.
Jako účastník festivalu však mám na některé události také jiný pohled, než má v Kronice některý z „evangelistů“ a dovolil bych si zde dopinit své drobné výhrady. Například ke konfliktu mezi Fidem a Jakubem (frontmanem Skrytého půvabu) v roce 2013 je zde napsáno. „V tu chvíli mě nenapadlo nic jinýho, než mu skalpovat jeden ze dvou copů, co mu zdobily vousy. Seběhlo se to nějak rychle, Jakub vytáhl svůj zabijáckej nůž, krev se mu nalila do očí a sápal se po mně s hurónským křikem, můj poděšenej výraz předběhl sebezáchovnej sprint a prchal jsem před Jakubem při pobavenejch pohledech okolí. Nakonec jsme Jakubovu újmu utopili v kořalkách a přátelském duchu.“ Jakub tvrdí, že ve skutečnosti  se nesápal po Fidovi ale jen po jeho pinovousu. Já vím, že jsme až hluboko v noci po této podvečerní události z Prahy telefonovali Jakubovi na Krákor, aby se postaral o náš pozoun, který jsme zapomněli na pódiu, a to  na Fida pořád ještě neuvěřitelně sprostě nadával, takže ke spřátelení vedla kořalková cesta podstatně déle, než by se z knihy mohlo zdát.
Také je tu popisována negativní zkušenost organizátorů Krákoru s haškovskou hospodou v Lipnici nad Sázavou. Nevím, co se tam opilcům stalo za křivdu, ale musím se bránit proti zobecňujícím tvrzení o tomto podniku, že by se dokonce Jaroslav Hašek musel obracet v hrobě. Šéfa této hospody, literátova pravnuka Martina Haška, osobně znám a vím, že je to člověk dobrý. Znám ho ještě před jeho gastrokariérou jako skvělého bluesového zpěváka první kapely, ve které jsem začal hrát, i v jeho hospodě v Lipnici se odehrála řada skvělých a divokých jam sessions a k fanklubu jeho současné pěkné a zároveň nádherně neambiciózní kapely Pátrači se také bez výhrad hlásím. Stěžovat si pomocí knihy na hospodu, že se v ní nesmí kouřit, je poněkud přehnané, ale vlastně to také jasně zapadá do koloritu této originální knihy.
V Rozhovorech je toho ke čtení opravdu hodně i když koncept částečně stejných otázek pro všechny osobnosti k bohatosti obsahu úpině nepřispěl. Po přečtení rozhovorů mne však trkla jedna věc: velmi často tu každý z dotazovaných (a Fido a Ondřej v Děravých pa mětech také) narazí na slovo underground. Přestože je to v podstatě to nejzažitější slovo pro dění v české kultuře, které reprezentuje i festival Krákor, téměř vždy mají mluvčí k tomuto pojmu alespoň drobné vý hrady. Téměř nikdo v knize neví, zda se smí hlásit k pojmu underground, zda to, co dělá, splňuje kritéria, která ve skutečnosti nikdo nezná. Vlastně se tu každý vyrovnává spíše s nepříliš zasvěcenými definicemi českého undergroundu, na které lze narazit v současných středoškolských učebnicích literatury, a s určitou dnes již také poněkud vyšumělou mediální zprofanovaností jisté generace undergroundu („nejsme to, čemu se říkalo underground“, „snad je tomu nejblíže označení underground …“, „underground byl v jiné době …“, „na underground možná navazujeme“…). Na potíže s chápáním naší národní identity si už šlo zvyknout, že podobné nejistoty umí byť nevědomky postihnout i kniha o jedné specifické subkultuře ignorující mainstreamové dění i vlastní komerční vyhlídky, je vlastně zarážející ještě mnohem více.
Fotografická třetina knihy označená jako Důkazy je pak už jen krásně poetická. A k poezii přispívá i esteti ka různorodých černobílých fotografií, i detailní popisy osob na fotkách, i občas shrnující označení typu „gazely“, i jisté otazníky vyvolávající popisky vzešlé zřejmě z interního humoru, když je například osobitý violoncellista Josef Klíč označen pod fotkou jako Bubák Šupílek. Lze tak ale také zjistit, z jakého podhoubí částečně vzešla například nyní stále populárnější ostrá písničkářka Mucha.
Mně se samozřejmě kniha velmi líbí, ale mohl jsem v uplynulých měsících sledovat nadšení z náhodného začtení i u několika svých blízkých, kteří Krákor neznají a undergroundovější akce navštěvují pouze výjimečně. Doporučuji k přečtení co nejdříve, neboť jak Kronika říká velkou pravdu hned v úvodu: „Roky běží a mozky měknou.“ Zbývá položit snad jen jedinou otázku: To se z Krákoru za ta léta nedochovala jediná fotka gazely či  více gazel nahoře bez?

Jan Faix
(His Voice, 4/2014