11. května 2013 v Dejvické nádražce proběhne koncert kapel Melmoth, Exit 19, Hliníkové lopatky dědečka Pipína a Hokr. Podtextem večera je heslo společně zpět do undergroundu. Více k tématu v manifestu zúčastněných kapel, který přetiskujeme níže.

Že se již nikdy nebudou opakovat dávné – řekněme rudolfinské – „zlaté časy“, kdy kulturní projevy byly výkladní skříní a respektovaným spolutvůrcem obrazu společnosti, bylo bohužel zřejmé nedlouho po listopadu 89 a o zájmu státu o rozvíjení kulturních hodnot svědčí, snad až na jedinou pozitivní deviaci v podobě Pavla Dostála, i seznam ministrů, kteří měli tento odbor v gesci.

Každá věc má svůj vývoj, a tak se dnes můžeme bavit pohledem na soudružku družinářku, které by možná za normálních okolností bylo poněkud riskantní i svěřit dítě, aby ho v bezpečí odvedla na oběd do školní jídelny. Vezmeme-li v úvahu fakt, že zřejmě málokterý ministr skutečně řídí svůj rezort (od toho tu máme přece lobbisty), roli krejčovské figuríny plní paní Hanáková dokonale: hadry, které na ni byly navlečeny, jasně vyprávějí příběh o tom, že v tomto pragmatickém šílení se s kulturou prostě nepočítá jinak než jako s penězovodem v rámci církevních restitucí. Kdyby náhodou někde něco prasklo, figurína zmizí z výkladu a v nejhorším případě patrně bez jakýchkoli protestů skončí ve vězeňském skladu eráru. Co na tom, že jejím nejoblíbenějším německým umělcem je Mozart a že se v Soulu dožaduje poznat život obyčejného Severokorejce (Parlamentní listy, 2. 4. 2013).

Tento stav až nebezpečně připomíná dobu, kdy se rozhodující státní orgány nacházely v rukou nedoučených krejčích, manky zatížených pinglů a jinak politicky spolehlivých a vydíratelných existencí, a jedno z listopadových hesel – „Jakeš je i tvoje ostuda!“ – se stává, byť jinak personalizováno, opět aktuálním. Oblbování davu výstrahami před návratem komunistů je jen kouřovou clonou, za kterou se má skrýt horečnaté rozkrádání posledních zbytků toho, co ještě zbylo. Jen stěží totiž můžeme předpokládat, že by nástup milionářů s rudými knížkami znamenal zásadní změnu pořádků, které jsou i pro ně zlatým dolem.

Odluka státu od společnosti proběhla úspěšně. Dvoukolejnost, po které se společnost pohybuje, je až na malé výjimky identická s tou předlistopadovou. A jako tehdy, i dnes se jeví role, kterou může plnit underground, zcela nezastupitelnou. Underground není umělecký styl! Underground je mainstreamem stvořená komunikační platforma, na které se mohou s veškerou pestrostí svých projevů setkávat všichni, kterým se ještě chce zápasit s obecnou i vlastní apatií. Odmítáme dřívější bolševická zjednodušení, že underground je tvořen smečkou hudebně (výtvarně, literárně…) neschopných ožralů, stejně jako dnešní dobře zaplacené entropické provokace pro provokace. Věříme ve vzájemnou komunikaci jako v nástroj sebeuvědomění. I kdyby při ní měly létat facky, je to lepší než se nechat degradovat na pouhého producenta gangsterokracií permanentně defraudovaných daní. A že standardních možností, jako jsou alternativní klubové či divadelní scény a kulturní časopisy, v důsledku státem vyvíjených ekonomických tlaků ubývá, tím se nenechme otrávit. Komunikace, ať již v sebetíživějších podmínkách, byla vždy motorem změn, i když třeba na počátku stál jen společný nepřítel. Pokusme se na něj ukázat – a pokusme se mu, alespoň pro tuto chvíli, společně NADÁVAT.

Svobodné umění je především zrcadlo naší společnosti. Pokud se ve společnosti projeví nějaký defekt, pak umění je první, které na to reaguje, popisuje a ideálně nachází i možné varianty nápravy. Stát se prostřednictvím regulací touží instalovat do role monopolu na zábavu, kterou licoměrně vydává za kulturu a kterou ovládá nejzákladnějšími metodami – penězi a zákony (byrokracie, zákonná omezení, výpalné soukromým firmám jako OSA apod.). Kdo má peníze (současný ekvivalent moci), může deformovat informace dle svých potřeb. Je tu systém, který reguluje vše, co může, ale není nutné nad tím naříkat. Byl tu před námi a je tu i teď.

Nicméně současné trendy regulace se nám nelíbí. Prostá kulturní akce, jejíž záměr je zúčastněným poskytnout něco jiného a víc než večer u televize, musí navíc odpovídat na otázky – co komu z toho plyne. Pomineme-li základní režii, jako je třeba honorář zvukaře, pronájem koncertního sálu, pohonné hmoty pro auta, kterými hudebníci přijeli, pak tu máme kupčení s povolením, honoráře OSA. Tím se deformuje pohled na protagonistu jako na zdroj příjmů. Nesouhlasíme s tímto modelem. Hudebník není továrna na peníze a nehodláme hrát tuto hru. Pokud je tedy naše umění odkázáno jít směrem undergroundu – pak je to jasná výstraha těm, kteří tento model prosazují: Nefunguje to! Děláme hudbu pro radost a nikoli pro přilepšení k výplatě. S heslem „zpátky na stromy“ se opět dostáváme do starých časů, kdy se koncerty šíří ústně mezi komunitami (např. po hospodách) nebo jen pomocí načerno vylepených plakátků. Hudebníci jsou vázáni na své nejbližší okolí, které jim poskytuje diváckou základnu, čímž sice dojde k propojení hudebníka a komunity, ale taková lokálnost je s odstupem času kontraproduktivní, protože není konfrontace s jinými vlivy a chybí dostatečný základ pro rozvoj. Potřeba mezikomunitní spolupráce je tedy nevyhnutelná jak pro blaho komunit, tak i pro kapely samotné. Rozumíte? I vy, diváci, jste v tom s námi na jedné lodi.

Odmítáme ale „zvykové“ postoje diváků a promotérů, kteří přistupují k hudební produkci jako k nějaké „reklamní kampani“. Kdy se změnilo myšlení lidí, že koncert je varietní show, která očekává od diváka, aby si koupil lístek, seděl a po skončení vystoupení odešel, případně zakoupil upomínkové předměty? Jestli je naše řešení underground, pak synonymum je spolupráce, a tedy solidarita. A to jak diváků, tak i kapel. Divák, který přijde na koncert, vyjadřuje solidaritu s úsilím, které organizátor musel vynaložit, za to však získává nárok se zapojit do dění – je potřeba se postavit proti všudypřítomné apatii a vytvořit si z koncertu nezapomenutelný zážitek. Komunikujme, mluvme, mysleme a radujme se! Underground není nějaké neosobní „to“. Jsme to my, všichni tady.

 

Exit 18, Hliníkové Lopatky Dědečka Pipýna, Hokr, Melmoth