LENNONIÁDA – MUSIC SESSION 1985

Co jste dělali v roce ’85? V dnešní době, kdy si každý může dělat co chce (bohužel tak mnozí i činí, a to doslova), je až nepředstavitelné, že existovali vlasatí spoluobčané (máničky), kteří chtěli, kromě jiného, dělat si muziku podle svého. A to bylo zásadně nežádoucí. To, že držím tenhle kompilát v rukách, není až tak normální, jak by se mohlo zdát. Zvažte jen, že se psala polovina osmdesátých let. Elektronika,neřkuli kvalitní, byla v tuzemsku fata morgánou, přesto záznamy nespadají do sféry shovívavosti. Další věcí je pečlivá archivace (nahrávek, fotek) po celou tu řádku let.
Kolik takových skvostů je a zůstane ukryto? Kolik takových zmizelo z tohoto světa? Ne snad, že by s tím padala civilizace, ale je to další kamínek do přepestré historie, nejen hudební. O tom všem je opulentní trojdisk. Když říkám OPULENTNÍ, myslím to doslova a to jsem ještě skromný!

Černobílé provedení sluší celému monumentu, sestávajícího se ze čtyřpanelového digipaku, tří kotoučků a čtyřiadvacetistránkové knížečky s porcí fotografií, zachycujících a doplňujících celou akci a hlavně obsáhlé průvodní slovo osoby z nejpovolanějších – Halfskina. Na každém z disků jsou tři kapely. Celý set každé z nich je skrytý pod jedním index trackem, čímž se vydavatelé vyhnuli pracnému, ne-li nemožnému shánění názvů skladeb. Podobně zcestná výtka by se mohla týkat i absence podrobností o složení kapel, atp., leč kdo by to po těch letech řešil? Snad Laďa Oliva, popř. jiný ‚šílený‘ archivář, hehe.

Disk 1/3

Prvními Odvážlivci ze 14. prosince 1985, kdy se Music Session na školní chatě ve Skavsku uskutečnil, je kapela stejného jména. Až jsem se polekal, jestli opravdu poslouchám dvacetsedm (27!) let starou nahrávku. Kazeťák Unitra a dva mikrofony zavěšené u stropu. Nemožné! Všechny nástroje jsou krásně slyšet. Nic se netluče. Saxofon, housle, určující baskytara, tepající bicí. Produkce frčí na lajně DG 307. Nejvíce podobnost vynikne při slabikovaném textu, čteném přednesu nebo šumlujících houslích. Kromě výtečného sága, stojí za povšimnutí podomácku vyrobený syntezátor ze zvonkových tlačítek, který má naprosto geniální zvuk. Repetitivní motiv je podkladem pro divoký pozoun (jestli se nepletu), skučící ságo, dále je v unisonech variován. Tu a tam se s tématem proskočí baskytara. Neskutečné!

Rozkošnou moravštinou je představen Pukl Band Otrokovice. Zvuk je mírně nakřápnutý, což je zaviněno hlasitějším využitím aparatury kapelou. Naštěstí pořád svůj přímočarý bigbít nehrnou, takže je textu rozumět. I když je část spíše neonomatopoická až křičená, při pomyslném srovnání z duelu lépe vychází zpěvák. Zpěvule je značně mimo, až extrémně dramatická. Extravagance Yoko Ono sice nedosahuje, ale nezkušenému posluchači může přivodit nevolnost i tak, hehe!

ST Band ze Zlína koketuje industriální tématikou. Ta není přítomna v hudbě, jejíž podstatou je opět spíše obecně známé undergroundové opakování, coby background pro sólistické výrony nebo vypointované texty. Právě ty jsou vyřvávány s až nenávistnou chutí. Dojde i na dadaistickou konfrontaci s realitou Co na tom, že vše není úplně v lajně? Více než nalinkovanou notovou osnovu zde oceníte ‚ocelovou obludu, schizoidní šroub atomovýho století, atp.‘ Předposlední píseň můžu s trochou nadsázky popsat jako milostnou v níž se objeví pychedelicky minimalistické sólové party. Krátká závěrečná slovní hříčka s trumpetou co zní jako divnost mezi kazoo a ústním zvukovým pitvořením se.

Disk 2/3

Než Trio Band rozehraje jakýsi zpomalený, snad tureckem inspirovaný proud, odpálí svižnou divočinu. Rytmik drží bramborovou podstatu a trubci ševelí. Ovšem pozor, zrazu sa zjavuje kytára a už je prostor vyplněn sázením akordických rostlinek, dav tleská. V dalším válu dojde i na neartikulovaný zpěv. Mylná tedy byla má doměnka, že podle názvu a fotografie kapela čítá jen dvě sága a bicí. Buď tedy jeden dechař zastupuje i další role, nebo je všechno jinak. Ani další tip, že půjde o instrumentální tvorbu se nepotvrdil. Dobře tak! Docela úžasné je poslouchat jak si Trio Band pohrává se zpomalováním. Aniž by to zřejmě tušili byli v našich končinách jedni z prvních. Zvukově je samozřejmě čisté, syrové a neotesané, ale když si doplníte moderní produkci…

Pravěké šamanství na kotli je v přímém kontrastu s textem o značkách moderní elektroniky. Květen je rozhrkaný a jaksi hravý. Podobnost s už jednou zmiňovanými DG 307 je nasnadě. Rozličné nástroje v Unisonu se střídají s křičenými slovy, vše podávané s nešetřenou rozvahou. Co má společného Rusalka se Žižkou není jasné, ale devítiminutové představení splňuje co má, pobaví a neprudí.

Rokec světového střihu. Pidlikající kytary, preludující basa, angličtina – to je Robert Fitz Band. Emocionální výlevy křepčících očí už nemají potenciál uniformity, přestože se nezpochybnitelná vyhranost kapely je znát i tady. Bluesový cajdák, rokenrolový dupák jako byste vysekli z pirátského záznamu cizáků šedesátých let (The Rolling Stones, The Kinks a další). Jestli jim to někdo ze zbývajících nepokazí, budou zřejmě nejmuzikantštější kapelou na zaznamenané sešlosti.

Disk 3/3

Houslení Posádkové Hudby Marného Slávy, rabijátský zpěvák a celá kapela vůbec nenechají nikoho na pochybách, že
se ‚v regionu poprvé objevila undergroundová parta co měla jasno v sehranosti, zvuku a textech‘. Drsnost není na závadu, pokud je jištěna dobrými muzikanty a výpovědí. Všeho se mi dostává bezmála na dvaceti minutách dost.

Barbara Studio, jediný zahraniční host z Maďarska. Gábor, zbývající polovina kapely, frčí na experimentální vlně. Podpořen předtočenými pásky skřetí, kvílí, napodobuje džungli. Nechybí legrace, směsice etnických zvuků, říkačky a povídání textů čtených z papíru, když mu kolegu nevpustili do Československa. Je nucen vše zmáknout sám a dá se říci, že se mu volnou formu daří ovládnout, byť je jeho vystoupení (záznam) zbytečně dlouhý.

Zřejmě kvůli autenticitě ponechali producenti kompilace chybu na začátku nahrávky Duševního Otřesu. Možná by nebylo od věci nafintit díry výpadku levého mikrofonu zmonofoněním. Jinak se lze kochat více než minimalistickým brnkáním basy a přizvukujícími výlevy dechů, sága, klarinetu a pozounu. Veselý kus Smrt je opět v uhrančivě pomalém tempu. Až tuto pecku objeví sludge, popř. funeral doom kapela, mají jednoznačnou řachu s odkazem do dávné minulosti. „Konečně muzika!“ Duševní otřes z poslední kapely, ani celé kompilace se nekoná.

Je vskutku s podivem jak soudruhy sralo, když si banda řepáků chtěla hrát po svém. Dnes už to možné je, každý si může vrzat co chce, ale pro změnu to zase nikoho nezajímá. Jsou to paradoxy. Ukázkový příklad, jak má vypadat skvěle vydaný titul. Jsem nadšen a doufám, že 300 kusová edice nebude dlouho ležet vydavatelům pod postelí. Má na víc, než být pouhopouhou historickou hudení relikvií.

Radek Kopel (http://napalmed.blog.cz)