Balada o Narajamě? Japonský film mi byl doporučen Boržou a shledal jsem jej velmi „výživným. Skupina Narajama? Bla mi zasláden vydavatelstvím (přesněji Fidem) a shledávám ji neméně zajímavou. Ano, ve sbírce mám jejich staré album, které budu muset provětrat. Leží na něm prach a matná vzpomínka. Nebýt novinky, už čtvrtého (!) alba, těžko by se prodíralo zpoza jiných. A jak tak aktualitu poslouchám, k mé škodě.
Pohádkové ilustrace Briana Tjepkema na matném Digipaku nabízí jedny z možných uchopení. Pestrost, hravost, barevnost. Alternativa nemusí vždy znamenat překomplikovanost, divnost za každou cenu. Ano k porozumění je potřeba trochu víc než tupě sedět a „jen“ poslouchat. Napadá mě přirovnání k sudoku. Než rébus zlomíte a hbitě doplníte zbývající čtverečky, lámete si hlavu, odkládáte, rozčilujete se, málem lámete tužky. Ovšem po přenesení se za vzpouzející se bariéru přijde úleva.

Ani druhý poslech mi nedovoluje najít rychlý příměr. Snad to ani není možné, snad to není potřeba. Stále sršící nástroje, příjemně frázující vokál, nejednou se s lehkostí rozlétávající do prostoru. Rockové trio preludující tak akorát, abych i já, artrockem nekojený posluchač, neměl pocit trapna. Vše srozumitelně doplňuje zpěvák Milan Lovec Bílovský pečlivými klávesovými barvami, všem nejednou také rejstříkem klavírním. Právě v těch okamžicích (např. 1) se dostavuje vzdálený pocit lidové muziky. Chvíli té naší (5), aby po pak vše umně propojil s ozvěnou lidové hudby odkudsi. České slabikování (6) si před kytarovým sólem s vířícími bubny až šamansky zahaleká. Po vyslechnutí vypíchnuté baskytary na Uralu (7), se vraťe na začátek a poslechněte si, jak Igor Judas hraje ve skrytu ostatních. Nemenší zážitek. Až si říkám, jak je možné, že takovouto perlu „musí“ vydat malinké vydavatelství a neperou se o ní velikáni na trhu? Kašlat na to, dokud tu budou Fidové a jemu podobní, není potřeba smutnit. Pro zvýšení etnické divnosti představí Miloslav Inocenc Černý sólíčko na orientální prehistorické domácké harfě, jež zní jako africká kalimba, tedy tykvička s několika přichycenými plíšky na drnkání. Tanečně vláčný Pan Násilí a paní Válka (9) přináší nejen smutné povzdechnutí v textu, ale taky kytaru znějící jako cosi mezi mandolínou a banjem. Svatosvatě (10) zní rockovou podstatou, což vůbec navadí ani při zpěvákově chození po notové osnově. Ve Slováckém Tibetsku (11) nám již zmíněný host Inocenc Černý představí vibrace obřích kovových rour v podání tuzemských plastových trubek. Na obalu závěrečná, uklidňující Kergueleny (12) je doplněna pětiminutovým tichem. Ve skrytu za ním se totiž nachází ještě neavizovaný bonus (13), jakési opatrné, přesto třeskuté setkání perkusí s kapelou kapelou. Zajímavých sedm minut.

Radek Kopel (http://napalmed.blog.cz)