Vyšly noviny Uši a Vítr 2013/11, tentokrát ke dvěma jedinečným akcím. Olomouckým Narozeninám nikoho (16. listopadu 2013) a brněnskému festivalu LES – Krákor retrospektiva (29. a 30 listopadu 2013). Noviny přináší rozhovor s Romanem Karlem, hudebníkem rýmařovské Sibérije, výtvarníkem, psavcem, pořadatelem nejrůznějších kulturních akcí… Najdete v nich tradiční rubriky Ještě poznámky cestou z Erikova blogu, poetickou stranu Sépiovou kostí, Novinky z Dřevěné cikády, tentokráte zaměřené na vydavatelství Ears&Wind Records, Recenze na desky, Programy zmíněných festivalů a něco z Potulného dělníka 2013.

Noviny si můžete přečíst zde (eventuelně v archivu), nebo si kupte jejich tištěnou variantu za 20Kč. Zákazníci Dřevěné cikády tradičně dostávají aktuální dostupné číslo k nákupu.

„ČLOVĚK NEMŮŽE PŘEHLÍŽET ZLOČINY DRUHÝCH“
Roman Karel (nar. 1964), výtvarník, hudebník a pisatel z Rýmařova. Zakladatel kapely Sibérija, přezdívané Hanácká zima, vystavuje sám i s přáteli, organizátor různých sešlostí. V brněnské Galerii Pod Petrovem letos vystavoval svou akrylátovou malbu.

Romane, právě jsem od Tebe dostal velice pěkný článek o Medorkovi Petra Placáka, který si od Tebe před časem vyžádala redakce „Rýmařovského horizontu“, což doplňuješ rovněž publikovanou reakcí jednoho rýmařovského „Pražáka“, který v ní obhajuje „poctivé a obyčejné lidi“, které Ty’s prý svým textem napadl. Jak se cítíš v takovémto „horizontu“ vyjadřování, sám jako muzikant a kumštýř výtvarný bytuje v tom sibérijsko-sudetském koutu současného „česka“ jistě už řádku let?
Jsem rodilý Rýmařovák, a pajnž je to město malé, vím, koho jsem svým textem nasral, nebo naopak potěšil. Před časem byl se mnou veden rozhovor pro RH (Rýmařovský horizont) a tehdy se mi podařilo vytočit komplet místní mysliveckou „bolšoju smečku“ včetně starosty, jejich „Alibabu“, ještě před tím soudružku vedoucí stavebního odboru atd. Nejsem žádný grafoman, ale jsou situace, kdy člověk nemůže přehlížet zločiny druhých.
Do nedávna byl RH nepochopitelně cenzurován. To mě a pár přátel přinutilo vydat vlastním nákladem necenzurované noviny s obráceným a rozstříleným městským znakem na titulní straně a distribuovat je přímo do schránek.
A ono to skutečně zabralo. Byla potichu obměněna redakční rada a doplněna právě kamarádem, knihomolem Vladimírem Stanzelem, který se účastnil svými úvodníky obou necenzurovaných listů. Je to zatraceně chytrej a vzdělanej člověk publikující snad v brněnském Hostu, učí jazyk český na místním gymnáziu. Využíváme svého práva na svobodné šíření informací, ale v životě by nás nenapadlo, že 20 let po revoluci budeme muset ono právo takto hájit. Stále ještě patříme mentálně na východ a navíc mnoho lidí zůstalo v klecích
a bojí se z nich vystoupit. Tím dávají prostor darebákům, kteří se opět usadili v nejrůznějších institucích a na radnicích a snaží se tam zabarikádovat. Je jen na nás, zda si to necháme líbit.
Já to měl v rodině takto nastaveno odjakživa. Bydleli jsme v patře rohového domu na náměstí s okny orientovanými do uličky a vždy před 1. májem jezdila taková ta plošina s nějakým „volně zavěšeným cestujícím“, který vylepoval do oken ruské a české papírové vlaječky. To bylo něco na moji máti, otevřela okno a přímo do tváře „pracujícímu lidu“ vrhla nadávky: „A že okamžitě musí sundat tu jejich výzdobu, že ona ten bordel uklízet nebude…“. Stejná situace se opakovala každý rok, až politrukům došla trpělivost a před dům vždy strategicky umístili udírnu, aby přes hustý dým nebyla okna vidět. Naše okna byla jediná v celém rudém kraji, snad kromě márnice, kde vlaječky nikdy nevisely. A to ještě chodila k rodičům, kde „krasivoju“ výzdobu likvidovala taky. To víš, že jsem byl patřičně hrdý, všem jsem se chlubil a okna ukazoval nechápajícím spolužákům. Jako zubní instrumentářka v Břidličné řadila v čekárně ve fabrické ordinaci potentáty pěkně do fronty s proletariátem a netrpěla jim žádnou protekci a předbíhání. Do toho vždy utrousila pár nepatřičných poznámek. Tak ji soudruzi k její nemalé radosti přeřadili na polikliniku domů do Rýmařova. Nezasloužila si totiž čest pracovat po boku šlechtilých pracujících v největší regionální továrně. A takovými drobnými akcemi jim ztrpčovala jejich vládnutí a boj za světový mír. Byla to její pomsta za jejího otce, mého dědu, kterého neprávem zametli v jednašedesátém na Mírov. Otec byl do Rýmařova vyhnán coby nepřizpůsobivý element na umístěnku z rodné Jihlavy a jako pedagog nesměl být zaměstnán v jiném městě. Dokonce mu zakázali učit občanskou výchovu. Jednou provždy. To jej samozřejmě „strašně sralo“ a konečně se mohl v klidu věnovat milované archeologii. Archeologie, nebo spíše historie, byla považována za poměrně neškodnou až po husitské války, které měly jediný a správný výklad, tam už to nebyla prdel. Překopal s kamarády celé město až do základů, odhalil a doložil četnými nálezy jeho historii. Od prvních původních osad přes německou kolonizaci až po tragické minulé století včetně zmapování poválečného odsunu a jeho velmi tragických a nesmyslných obětí. Opět k velké nevůli místních bolševiků a zlatokopů.
No a pokud jseš od malička takto pozitivně deformován, máš k tomu dalšímu velice blízko a je jedno, zda jde o muziku, výtvarno nebo jiné múzy. Vždy je v tom trochu vzdoru, trochu rebélie
a dobrodružství.

Je v tom velká odvaha, protože dosídlenecké doby velmi dobře pamatuju, moje rodina nebyla tak radikální, o to radikálnějším jsem se pak stal vlastně (při vší úctě k mým rodičům) já sám. Ale k současnosti. Maocetungovské „bouřit se, bouřit se, bouřit se…“ nám asi vyhovuje oběma, jak Tě rodinná výbava disponovala pro Tvé současné snažení – přinejmenším – výtvarné a hudební? Od koho ses učil, v čem pokračuješ? Je na co navazovat?
No, až tak radikální nebyli, spíše se snažili přežít nějak slušněji s hrozivou perspektivou žádné výrazné změny. Jako mimino mně otec ukládal při zkouškách jejich kapely do futrálu od kontrabasu Vladimíra Václavka st., otce známého a zásadního dunajovského Vladimíra „Venci“ Václavka. Hrávali spolu v 60tých letech v jazzové kapele „Exodus“ např. s Otou Roubalem, saxofonistou Gustava Broma, později Pavla Smetáčka. Praděd Vilém hrával dokonce v brněnské opeře na violoncello, potom dlouho v Terstu. Sám jsem s hudbou neměl nic společného až do puberty, vlastně ani noty neznám. Výtvarnu se naopak věnuji podstatně déle. V otcově linii tomu tak bylo od pradávna, je to na chlup stejné jako u amerických policajtů … to jsou celé rodinné klany! No a my jsme zase takový nenápadný drobný český klan – pěkně naklonován. Otcův strýc Láďa, skvělý malíř, byl velkým přítelem jihlavského Gustava Kruma, vynikajícího ilustrátora historie a mého otce brávali s sebou do plenéru. Mílu Doleželovou – věhlasnou malířku cikánů, navštěvoval zase otcův brácha Bedřich, též malíř – autodidakt. A tak bych mohl pokračovat …. S přáteli z „Octopu“ se ale především zabýváme výstavnictvím, určitě více jak 25 let. Díky blízkému fotografu Jindřichu Štreitovi ze Sovince jsme se od počátku dostávali k nejúžasnějším dílům moderního českého umění a v tom hodláme pokračovat co nejdéle. Vše co děláme je sice amatérština bez jediné koruny, ale máme dost přátel, kteří nám věří a v našich aktivitách nás podporují.
Takže od všeho tak trochu, jsem poloprďoch nevzdělaný, lenivý a chybí mi hlubší vzdělání, ale když nás to s kamarády baví…

Jak vznikla Sibérija?

Na začátku stál zrovna nikde nehrající skvělý muzikant Tony Joni, rémařovskej Hendrix (začínal s Vladimírem Václavkem v Modrých invencích koncem 70tých let). Chodil ke kamarádovi Pavlovi Paseckému na zahradu popíjet a brnkat na kytaru někdy kolem r. 2000. O Vánocích mne oslovili v naší kapličce pivní – Na Růžku – a já se hned přidal. Posléze přišel akordeonista Jirka Slavičínský a klarinetistka Martina Mácová. Tato sestava trvala cca 5 let a byla to doba hledání, pokusů a omylů. Jirka odešel do světa, Martina začala studovat a Pavel řešil své záležitosti. Vždy se mi líbil přístup blízkého (i geograficky) Brixbarbandu, dua z Libiny a tak jsme navázali spolupráci, která trvá dodnes. Zpěv jsme nikdy nezkoušeli, nějak nás to obešlo a popravdě ani nenapadlo. Jediný hlasový projev se objevil paradoxně na nahrávce našeho 2. CD, kdy jsme oslovili skvělého muzikanta, též vokalistu Miloše Dvořáčka a Vladimíra Václavka, rýmařovského guru a zásadní postavy našich dřívějších hudebních snah. V současné době hrajeme v trojici a necháváme vše další přirozeně plynout. Materiál na CD by asi byl, nejsou však prostředky a mecenáši vymírají. Podstatné je ale pro nás hraní na akcích s lidmi s podobným hudebním názorem a zaměřením. Samozřejmě právě Hynkovy zámky patří do nejbližšího okruhu. Nemá význam zde všechny ty výborné lidi jmenovat, ostatně by se sem ani nevešli. Pokud to jen trochu jde, snažíme se i my občas organizovat nějakou sešlost v Rýmařově či Libině. Letos bída byla, ale příští rok bude zase lépe …v plánu je krom výstavního plánu Octopu na www.muzeumrymarov.cz též koncert Fidler-Konopásek (Noční pták), Chadima-Richter, Vladimír Václavek a určitě něco tradičního „Na Růžku“.

Rozhovor započal J. E. Frič
a dokončil René Müller
v listopadu 2013