OSOBA MAGOR

Text k odhalení pamětní desky Ivanu M. Jirousovi městem Humpolcem 27. září 2014 (delší, „pracovní“ verze, z které byla při slavnostním aktu přednesena necelá třetina)
Magor v Šonově mezi kočkami Libora Krejcara, foto archiv.

Hodnota přátelství je nesmírná. Vedle ní blednou veškeré cetky tak zvaně uznávaných hodnot, spíše pa-hodnot, společenských, jakož i politických. Blednou ve stínu hodnot skutečných. Vnitřních, hlubokých, skýtajících životadárné povzbuzení i tohoto života naplnění. Přátelství s jeho hlubokostí, obětovností i veselou bujarostí je na dně našich uboze lidských důvodů, proč vůbec cokoli dělat, nač se namáhat v denním plahočení, proč vůbec z postele – máme-li jakou – vstávat. Z důvodů přátelství jsem byl vyzván ctihodnými zástupci města Humpolce, abych pronesl několik slov k příležitosti odhalení pamětní desky jeho rodáku, básníku Ivanu Martinu Jirousovi.
Říkám básníku, ale vím dobře, jak – odchovaní totalitními časy – jsme se takové označení užívat ostýchali, a v našich vlastních případech tato nepatřičnost označení či titulatura vlastně nikdy nepominula. Vážně ovšem – v případě Ivana Martina – slovo básník vstoupilo do obecnější, označovací mluvy až úctyhodností ceny Jaroslava Seiferta, která mu byla v roce 2006 udělena. Měla mu být udělena již dřív, dle nepřesných a dodatečně legendarizovaných zpráv členů komise, k udělování této prestižní ceny kompetentních, mínili tito, že totiž Jirous si díla Seifertova příliš necení. K tomu přistupovaly obavy z autorova případného výstředního jednání při eventuálním ceny předávání. Vše osvětlil sám básník později při skutečném udílení této ceny – v pražském odsvěceném kostele sv. Anny – stručnými děkovnými slovy v tomto smyslu: „Měl jsem tuto cenu obdržet již v dřívějších letech, ale panovaly obavy, abych se při udílení ceny nesvlékal. Nebudu se zde tedy svlékat ani duchovně.“ Po té spatra zarecitoval jednu ze znamenitých básní Seifertových, kterážto recitace nikoho nemohla nechat na pochybách o Jirousově smýšlení.
Básník – Ivan Martin Jirous. – V dobách minulých, které jsou dostatečně dokladovány psanou historií i svědectvími mnoha aktivních účastníků této historie, jsem se s Ivanem Martinem nestýkal. Jeho činy, na pětkrát odsouzení komunistickými soudy v celkové hodnotě – aby se tak řeklo – osm a půl roku, jsem sledoval jen z moravského zátiší, ač jeho Labutí písně, v 86tém roce vydané v Mnichově, jakož i některé další texty, jsem znal. S osobností samou – se všemi komplikovanostmi, ambivalencí i básnickou pitoreskností jsem se skutečně sešel až ve svatováclavských dnech roku 1996 na hradě Bítově. Po propité – i prodiskutované a bujaře rozmařilé – noci, strávené v hotelové recepci – jsem se Ivana Martina při snídaních zeptal: „A u mě bys knížku nevydal?“ Na to po mě přes stůl hodil pomačkanou růžovou složku, politou červeným vínem, a prohlásil: „Právě u tebe bych ji vydal.“ Byl to skutečný počátek našeho přátelství, které trvalo s neztenčenou intenzitou do jeho smrti. Na posledním festivalu Potulný dělník v Brně už nevystoupil. Odcházeje a odjížděje směr Praha, řekl mi s úsměvem (karlohavlíčkovoborovsky): „Na letošním festivalu Potulný dělník – jsem ani nekvík.“ Bylo to naposled, kdy jsem ho viděl živého.
Magor šachista, foto archiv Poslední dobou se probírám dávnými malými bločky, do nichž jsem si zapisoval záznamy cestou, takové cestovní deníčky. Je v nich často řeč o Magorovi, sem tam se objeví i jeho písmo. Nedávno jsem při tomto prohlížení opět na ně narazil. Něco – snad jako – blues, které Martin miloval: „Vem mě Bože k sobě blíž / hlava klesá níž a níž / chlastám celou noc / a celej den / ach Bože vem mě / z toho svinstva ven // Vem mě Bože k sobě blíž / hlava klesá níž a níž / sem jen starej černoch vždyť mě znáš / přece mě v tom svinstvu nenecháš.“ Už vzal. Nenechal. Už odešel služebník Ivan Martin. A na naše vlastní záda dosedlo další břemeno a je stále těžší.
Právě v těchto dnech vychází 2. vydání knihy Magorova vanitas. Od kritického vydání, které pro nakladatelství Torst nachystal v roce 2007 Martin Machovec, se toto vydání – jakož i vydání první – v několika básních odlišuje. V ediční poznámce tuto vědomou skutečnost vysvětluji: „… Z pietních důvodů, s ohledem na nezapomenutelné chvíle strávené v brněnských non-stop barech, při kterých jsme sbírku Magorova vanitas s autorem připravovali, dovoluji si tuto básníkovu knihu dát čtenářům k dispozici v onom původním znění, od jehož vydání nás v čase dělí už plných 15 let. V ostatním ovšem rád poukazuji na zmíněné komentáře Martina Machovce…“ Nakladatelství Vetus Via, které s přáteli provozuji, mělo tu čest vydat čtyři básníkovy knihy: Již zmíněnou – „bítovskou“ – Magorovu mystickou růži, Magorovu vanitas, Ubíječe labutí a jako poslední Rattus norvegicus. Knihy I. M. J. však vydávalo více nakladatelů, čemuž je tak – k obecné shodě – dodnes. Bezprostředně po onom našem seznámení na Bítově, 30. září 1996, jsem napsal text „Osoba Magor“, z kterého si vám dovolím zacitovat závěr:
„… Proč mi z hlavy nejdou některé slogany, které nejsou ani poesií, ani literaturou, ale jen jakoby primárně životem, který stojí před tímto vším psaním? Ivane, věděl jsem, že se mi nepodaří o tobě napsat. Mám tu ale knížku vydanou v roce 1915 ve Staré Říši: Tajemnou růži od Yeatse. Hned na sedmé stránce se v ní píše: „Moji irští přátelé ptávají se mne, kdy hodlám napsati opravdovou národní báseň nebo román, a národní básní nebo románem míní, jak chápu, báseň nebo román, spočívající na nějakých pověstných momentech irské historie a vytvořené z myšlenek a citův, které proudí v největším počtu irských vlastencův. Já zase myslím, že poesie a román nevytvoří se ani nejsvědomitějším studiem pověstných momentův a myšlenek a citův jiných, ale jediné zahlížíme-li se do toho nepatrného, neurčitého, tetelivého, věčného plamene, který nazýváme svou osobou…“ – Rosa mystica je Panna Maria – a já nestojím o to zatěžovat své psaní rizikem theologických zmetků, kterých je moderní doba plná. Skutečná poesie je i theologicky správná. Její spolehlivost je však pro lidské oči někdy těžko postižitelná, prozkoumatelná a uchopitelná. … Zlato na ořízce mého diáře připomíná monstranci. Kolik dní nám ještě zbývá? Poesie též je věčnou aproximací, pro básníka nevzdatelnou, stále se přibližující, stále ne u cíle. … Nevím, zda mi správně bylo rozuměno, když jsem na obhajobu Magorovu citoval dona Quijota: „Protože tě, Sancho, znám, neposlouchám, co říkáš.“ Co říkáš? Neposlouchal jsem. Život je krátký pro toto putování. Když jsme pro někoho odhodláni umřít, nestojí o to. Život. Život je to, co není. Nechtějte fakta. Život se tvoří, není dán. Ať nám neříkají, kde jsme doma. Ať neužívají hotelových způsobů, v odkapávajícím čase bez deklarací, bez šampaňského, ať nám neříkají, jakou máme povinnost. – V tušeném blankytu kouzelný nápěv zvonky uvozují, s větrnou růžicí rotující po obloze. Myšlenky zanikají bez ozvěny, těla bez stínů, není už psychologie, není politiky, skutečnost rozlomena krvavou jizvou, která se nezacelí. Korouhev hoří modrým plamenem. Maria, Matko Karmelu, oroduj za nás!“
Z tohoto textu je patrno duchovní nastrojení, které jsme s Ivanem Martinem sdíleli. Nebylo příkře konfesijně definováno, odtažitě a mrtvě ohraničené. Bylo živoucí všednodenností a samozřejmostí. Otokar Březina říká, že skutečné přátelství vyžaduje společná přesvědčení, je jimi upevňováno a dennodenně zpřítomňováno. Jen tak je možná spolutvorba, společné dílo, které se přátelstvím umocňuje.
Nemohu zde nevzpomenout nádherných, inspirovaných slov dalšího přítele, básníka a husitského kněze Rostislava Valuška, která si zapsal bezprostředně po Martinově smrti:
† MAGOROVI / Napsal jsi mi do Okují: Rosťovi s láskou! / Vdech, výdech… / Ruach Elohím aur. / Kladivo v ruce třímá Bůh, / který prý je láskou / a naše bytí kovadlinou. / Buch! / Šupina verše / z kovu duše žhavá / do nicoty padá… / Kam padá? / Do sbírky Vanitas vepsal jsi mi: Je to v nás! / Do Roku krysy: Už to nebude jako kdysi. / K smrti, že dolezeš sám, / třeba v nebezpečí pekel. / Mene tekel… / Omnes una manet nox… (všechny nás čeká stejná noc… Horatius) / Promiň, musím si utřít nos. / A odpusť snadný rým, / lépe to říci neumím: / Finis coronat opus. / Oremus! (O sv. Martinu, 11. 11. L. P. 2011)
Tedy: Dílo je uskutečněno svým závěrem, svým koncem. Každé dílo je úplné, ať bylo ukončeno ve třiceti nebo v 67mi letech. Nic k němu není potřeba dodat.
Závěrem bych si dovolil tak trochu bonmot, nebo spíše nepřímé podobenství:
S Martinem Jirousem jsme sdíleli také lásku a obdiv k italskému filmaři Federicu Fellinimu. Když po jednom z méně podařených filmů (Město žen) se jedna mladá učitelka dílem pohoršila slovy, že je to film „starého prasáka“ a že „ženy jsou v něm takové, jaké si představuje starý prasák“, Fellini reagoval slovy: „Kdybych se měl urazit, urazil bych se kvůli slovu starý, ne kvůli tomu prasákovi. Jakožto dobrému katolíkovi mi to označení připadá jako medaile, vyznamenání, skutečný erbovní znak.“
Samotným závěrem bych se s vámi rád podělil o jednu z mých nejmilejších Magorových básní. Je ze sbírky Magorovi ptáci a jmenuje se V. B. a jeho Marii:

Moje žena odešla spát,
než šla spát,
zeptal jsem se jí,
jestli mi to má za zlý, jakej jsem,
sed jsem k psacímu stroji a
začal psát tohle blús nebo jak se to jmenuje a
chtěl jsem napsat, co sem se zeptal svojí
ženy než mne opustila mezi dveřma,
a začal jsem psát a rozpomínal jsem se
a musel jsem jít ke dveřím koupelny
k prosklenejm dveřím
a zeptat se svojí ženy
zaťukat a ona otevřela co chceš
prosimtě
píšu blues Vráťovi a mám to tak vylízaný
že si nepamatuju na poslední otázku co jsem ti řek
a ona mi řekla ptal ses
máš mi něco za zlý
řekla jsem ti nemám

Bože můj ve své slávě
ověnčený všemi prapory a korouhvemi
zahalený všemi purpurovými plášti
proč mi neumožníš psát jako Ch. Bukowski?
Proč jsi mne obdařil jenom tím, abych byl sviňák?
Proč jsi mne nadal jenom tím, abych byl hajzl?
Proč jsi mi dal talent tak mizerný, abych skrze
skrze světlo dveří koupelny
zeptal se svojí ženy
co jsem ti řek
a ona za zlý
nic ti nemám

Jsem vděčen obyvatelům města Humpolce, že život a dílo svého básníka k jeho nedožitým sedmdesátinám ocenilo touto pěknou památeční plastikou (navrhl ji sochař Jan Zoubek a ve finální podobě provedl Matouš Holý). – Vám děkuji za pozornost.

J. E. F., Brno,
Alfa Passage, 25. září 2014