POSLEDNÍ LETOŠNÍ NOVINY UŠI A VÍTR

K festivalu Potulný dělník 2016 vyšly poslední letošní Uši a Vítr. Vznikaly poněkud hekticky a neprošly řádnými korekturami. Věříme že nám sem tam nějakou tu mouchu vážený čtenář odpustí. Číslo 1610 na 25 stranách přináší dva rozhovory. První pět let starý, dosud však nepublikovaný s Karlem Malíkem a druhý čerstvý s Vladimírem Jaromírem Horákem. Ten u Ears&Wind Records vydal knihu, která byla pokřtěna právě na festivalu Potulný dělník v brněnském Paradoxu. Tamtéž se křtilo CD Josefa Klíče na němž zpracoval grafické partitury a texty Sonnyho Halase. Dále příspěvky Mikyho Marusjaka, Vojty Landy, Té Pájky, Miroslava Václavka, SŤatého Lukáše, Ivoše Krejzka, J.E.Friče a dalších…


Uši a Vítr v elektronické formě grátis, předplatitelům fyzicky do schtánek. Chcete předplatné? Napište nám.

 

UMĚNÍ DESTRUKCE V DETAILU
Rozhovor s Vladimírem Jaromírem Horákem

Vladimír Jaromír Horák (1960) je básník, hipísák, etnolog a zakladatel DeDeArtu. Absolvoval několik škol a vystřídal nepřeberně zaměstnání. Častý návštěvník klubu Absintový les v milované Ostravě kde se usadil, kde píše, fotí, pije a čas od času tato démonická kombinace způsobí skandál. Vladimír Jaromír Horák vnesl do klubu typické ostravské prvky. Potulný dělník 2013, Brno - Boro. Foto © Ivoš Krejzek

Vladimíre, na podzim máš vydat svou (první?) knížku aktivitou přátel z Ears & Wind Records, spatřuješ v tom nějakou zvláštní zkušenost pro svůj život? ten životní film v reálu –přece jen už i u Tebe – dost dlouho běží, jaké v něm byly Tvé jiné zkušenosti s „vydáváním“? jaké střety, konflikty osobní i vnější případně?
Ještě než jsem se narodil a má matka mne nosila v břiše, ji otec srazil k zemi a do toho břicha ji kopl. Asi už tehdy se můj život začal posouvat do úplně jiných rovin a pozic, než je to běžné v normálním životě. Byl vesnickým lékařem, a toto byla asi svérázná léčebná metoda. Konflikty s lidmi byly příčinou pokusů o mou šikanu ze strany některých spolužáků i učitelů. Jsem ale člověk, který se nevzdává a neustále bojuje, s těmi, kteří ho napadají, ale především sám se sebou. Tam ten boj zuří asi nejvíce. Život v socialistické šedi, boj s tupostí a hloupostí jenom proto, že jsem chtěl zůstat sám sebou a také dělat věci, které jsem cítil. Na malé hanácké vesnici to nebylo vůbec lehké. Vojenská služba u útvaru pro dosluhovače se zostřeným režimem, kde zapomenutý hrnek od čaje na nočním stolku byl příčinou toho, že se člověk ocitnul v base, kde mi bylo mimochodem nejlépe, neustálá buzerace ze strany lampasáků, a později v civilu komunistů a policistů, to vše mne postavilo někam mimo společnost, nebo alespoň na okraj. Nastalo neustálé střídání zaměstnání, míst pobytu, které mě dovedlo až na západ Německa. Velmi hluboký, i když někdy dosti komplikovaný, vztah k matce. Řada žen, nevyrovnané vztahy s těmi, o které jsem opravdu stál, vedla ke třem rozbitým manželstvím a ke vztahům ke třem dětem, které opravdu miluji, ale vídám je mnohem méně, než bych si přál. Přesto jsem svůj boj nikdy nevzdal. Po změně režimu jsem se vrhl do studia socio-kulturní antropologie v Olomouci a do studia etnologie v Brně, což mi dodávalo sílu k životu i inspiraci k přemýšlení, i když pokud jsem se v životě opravdu něco naučil, musel jsem si, kromě praktické každodenní životní univerzity, většinu informací z oboru vyhledávat sám.

Už když jsme se před časem u Skaláka poznali, bylo mi blízké Tvé pojetí a uchopení výtvarného projevu, možná tak trochu generační (pop-art, op-art…), a navíc to spojení se slovem, to se mi opravdu líbilo, jak jsi k této kombinaci došel? a kdy vlastně? stále pokračuješ?
To všechno, o čem mluvím, a ještě určitě víc fenoménů, určitě ovlivnilo obsah mé tvorby. Je to určitá rozervanost, neklid a boj, ale i láska, cit, odpor k aroganci a lhostejnosti, a soucit s těmi slabšími a vyloučenými. Odráží to situaci mého života, který je plný zvratů, zlomů a nejrůznějších často dramatických zkušeností, ať již ve společenském či rodinném životě. Také na mě má silný vliv to, co se dnes děje ve světě, nejsem k tomu lhostejný, a i když chápu strach lidí z neznámého, divím se tuposti, necitelnosti a postojům českého národa i našich předních politiků kvůli jejich vztahu k řešení uprchlické krize. Tolik tedy k tomu, co asi ovlivnilo mé postoje v umělecké tvorbě. V mé tvorbě se nezřídka také objevuje křesťanská symbolika. I když křesťan nejsem, příběh Ježíše Krista je pro mne velmi silným motivem, a často se k němu vracím. Je to vlastně jedna z forem velmi archaického přírodního vegetačního boha symbolizujícího přírodu, smrt a zmrtvýchvstání. Nejsem tedy ateista, spíše panteistický monista, a bůh, duch, vyšší princip, kosmická energie, jsou jen různými pojmenováními jediného. Bůh je ve všem a tvoří celý vesmír, je to slunce, vítr, květina, strom, psací stůl, atomová bomba, popravy, vrazi, a třeba i psí hovno někde na trávníku. Součástí boha je samozřejmě i člověk a činy, a součástí boha je také zlo nebo to, čemu křesťané říkají ďábel. Vydání mé vůbec první sbírky básní a fotoobrazů pro mne určitě představuje velmi významnou situaci, až jakýsi přechodový rituál, alespoň co se mé tvorby v oblasti výtvarného umění týká. V poezii jde v podstatě o mé souborné dílo. Nejstarší báseň je z roku 1999 a ty nejmladší jsou až ze začátku letošního roku. Některé básně i fotografické obrazy již byly publikovány v periodicích, jako jsou třeba Mrdvola, Posed, Voknoviny, Nové břehy, Protimluv, Uši a vítr, Wurst, Dno, v němž jsem měl díky Luboši Vlachovi a Ivoši Krejzkovi nejobsáhlejší medailon, doplněný i mými fotografickými obrazy. Jsem za to přátelům, které zde nemohu všechny vyjmenovávat, velmi vděčný. Dříve jsem ani o vydání sbírky nějak neuvažoval, ale v poslední době i pod vlivem přátel z Brna, Ivoše Krejzka, Marka Soboly, ale hlavně Honzy Bartoně, který je také editorem mé sbírky, začal uvažovat. Prostě se to nějak zlomilo, tak jsem se do toho pustil. Myslím, že má poezie koresponduje s mými fotografickými obrazy, které v podstatě také považuji za výtvarné básně. Poezii píšu v podstatě od přelomu tisíciletí a fotografuji asi dvanáct let. Hodně jsem cestoval a začal si všímat, že existují místa, která na první pohled vypadají velmi odpudivě, ale potom jsem v nich objevil krásu detailu, která mě fascinovala. Nazval jsem svůj styl DeDeArt – Destroyed Details Art (umění destrukce v detailu). Mám fotografie z řady evropských měst od Portugalska až po Česko nebo Rakousko nebo Francii. Nejvíc mě ale určitě ovlivnil Berlín a čtvrť Kreuzberg, a ještě víc bývalý vybombardovaný židovský obchodní dům Tacheles ve čtvrti Mitte, kde se snoubila zašlá noblesa bývalých časů s devastací současnosti. To jsou pro mne místa plná skutečných uměleckých pokladů, a výrazně ovlivnila také mou poezii. Ta poezie ale vychází především z mých pohnutých a bouřlivých životních zkušeností
a tematicky ji ovlivnila také dlouhá léta mých studií.

Je zvláštní, že jsi sám začal mluvit o víře, i když jsem se Tě na to neptal (nikdy v těchto věcech sám nevyzvídám), přesto – setkal ses někdy se skutečnou křesťanskou vírou – a v jakých případně souvislostech? nemyslím pantheismus, ale skutečnou víru v osobního Boha, ve Zjevení a Radostnou zvěst (Evangelium)?
I když jsem formálně pokřtěn a v pozdním dětství a v mládí jsem ke křesťanství inklinoval a navštěvoval jsem mše v katolickém kostele, měl jsem kamarádský vztah s místním knězem, zpíval jsem sólo na kůru, dobrovolně navštěvoval májové pobožnosti, a v době základní vojenské služby jsem dokonce vážně uvažoval o katolickém kněžství, nikdy jsem se s křesťanskou vírou úplně neztotožnil, a skutečnou víru v tomto smyslu jsem tak nepoznal. Také s opravdovou vírou v osobního Boha zkušenosti nemám, vždy jsem se spíše cítil nepatrným zrnkem prachu v nekonečném vesmíru, a cítil jsem to tak, že jsem součástí kosmické energie, která je věčná, konstantní, trvalá…, což pro mne ostatně  platí až do dnešních dnů.

Jak to bylo s Tvým pobytem v Německu, který na Tebe zřejmě tolik zapůsobil?
Byla to pro mne velmi důležitá disciplína univerzity života. V Německu jsem žil dlouhodobě a je mým druhým domovem. Pracoval jsem tam, mám tam dodnes trvalý pobyt. Myslím, že poznávání cizích krajů a lidí v nich žijících je velmi cennou zkušeností pro všeobecný přehled a hlavně pro uvědomění si nutnosti tolerance k odlišnostem. Určitě, ale to je jen jeden z aspektů věci, v důsledku dochází k tomu, že spousta aktivních, schopných a charakterních lidí odejde (na deset let nebo na trvalo), zatímco ve „staré vlasti“ zůstane (když to zjednoduším) řevnivá banda oportunistů, kteří parazitují na moci, která je stále mocnější a stále více vpravdě lidskou svobodu a práva omezující, protože ti, co za něco stojí a své zemi by mohli opravdu něco hodnotného dát, jako třeba Ty a mnoho mých dalších přátel, odejdou do Francie, do Austrálie, do Norska, a odtamtud se smutně dívají (případně z této distance nadávají), jak to „u nás“ vypadá, a přidávají k tomu zpravidla ještě zvláštní nemilosrdnost i vůči zemi, která je přijala, o níž mají horší mínění, než jaké o ní měli, než jim „otevřela svou náruč“, co mi na to řekneš? to, co píšeš (poctivě a pravdivě), je spíše proklamace, skutečnost je složitější a chmurnější, řekl bych.
No a emigrace našich lidí do ciziny, to je pro mne také úplně normální a pochopitelný jev. Lidé prostě hledají nejlepší podmínky k životu, nebo třeba jenom dobrodružství, a dnešní doba jim tyto možnosti v plné míře nabízí.

Rozdíl je v tom, že dříve se emigrovalo spíše před něčím než za něčím, dnes je to naopak a bude to čím dál horší, obávám se. Zpět k tomu původ nímu důvodu emigrace, exilu, „mít se dobře“ nepokládám za příliš důstojný motiv, aspoň všichni moji předkové, s kterými žiji ve stejné zemi, na jejich hrobech, jím pohrdali, protože žili službou vlasti, úplně jinak, než se dnes slouží, t. j. břichu a mamonu, u Vás to bylo jinak?
U mne to bylo trochu jinak. Byl jsem tam asi čtyři roky a nechtěl jsem tam zůstat natrvalo. Bral jsem to jako zkušenou. Němci tomu říkají „Walz“, kdy řemeslníci po vyučení obcházejí mistry ve svém oboru, u každého se mohou zdržet pouze stanovenou dobu a pak musí jít k dalšímu. A nakonec se tuším po roce, nebo po dvou vracejí domů. No a taky jsem tam šel kvůli své bývalé družce, pozdější ženě, teď již také bývalé. Byla to Němka a dostala možnost tam postgraduálně studovat. Mě osobně šlo o to poznat každodenní život v cizí zemi a naučit se jazyk. Posléze jsme se vrátili do Ostravy. No a k Němcům a Německu jsem měl a mám pořád velice kladný vztah. Neměl jsem tam prakticky žádné problémy a práce se také vždycky našla. Řadu zkušeností z tohoto pobytu jsem potom zúročil při výuce na univerzitě a také ve svých textech.

rozhovor mailem: jef, září-říjen 2016