Nejen alternativní klasikou živo je Brno. Kromě viditelných čerstvějších výbojů to žije i v androši. V případě „originální undergroundové kapely z Brna“, jak nazývají sami sebe Já jsem poznal… na svých stránkách, už od roku 1980.
Popisovat pěkný digipak, nemá snad ani cenu. Doplněn černobílou, šestnáctistránkovou knížečkou s přehledně uspořádanými texty-básněmi od další brněnské šajby – Pavla Ambrože Homéra a jediný příspěvek Milana Ohniska. Chvályhodná nepřeplácanost. Originálnost zvláštně pojmenované kapely spočívá jednak v použití chmurných textových vizích a dále dozajista i v netradičním obsazení. Kromě rockový základu, čítajícího dvě kytary, basu a bicí, tu ještě najdeme klarinet a tenor saxofon. Léta hraní jsou na celku znát. Borci a borkyně nemají nadrženou snahu valit to každý jako o život. Střídmá rychlost rytmické sekce, klidný zpěv, užitečné kytary a pentlení dvěma dechy.
Úvodník U nás na hřbitově je přednesem roztomilým ráčkovaným s brněnským přízvukem. Krchov rules! Poté se už naplno předvede kapela. Nehýřivá Poezie (1) smutní, kytarově barví v mezihře, sametový klarinet se ságem přizvukují. Ač při prvním čtení na mě působí Člověk z gheta (2) krapet říkankově, nezbývá mi než uznat, že lépe už odloučení snad ani vylíčit nešlo. Ani zhudebnit, obzvláště v části, kde obě kytary naříkají. Podzim (3) jde ve šlépějích toho nejlepšího z alternativního rocku. Obdobně jako v předchozí písni, i zde je trýzeň podána s jakousi noblesou. Kolik z nás je schopno přiznat si podobné Ohlédnutí (4)? Nepochybně je možno jít Jinudy (5). Melodický, hymnicky sborový refrén „mluví“ za vše. Tipuji, že zhudebňovat vkusně rýmované verše byla svým způsobem radost. Včetně souznění, které je cítit, a umětelství, které je slyšet. Napružený Dusot koní (6) rockově zahučí. Opět chlapácký sbor bez výhledu lepší budoucnosti s přiznáváním dechů. Velká Morava (7) rozverně předvede lekci ze zeměpisu a místních zvyků. Svižná dvouminutovka profrčí jako vítr a kapela přechází ke svému rukopisu, tentokrát beznadějnému alko-hororu Návrat z deliria (8). V první půli vláčně, pak svižněji, ovšem marnost nemizí. Ani s ‚bolehlavovým‘ sólem. Záchytka (9), ztlumená rozškytanými kytarami, protahovanými vokály opilců, teče jako láva. Pointa? Marnost nad marnost. Naproti tomu zni dueto sága a kláru až vznosně, ovšem nebyli by to brněnští, aby píseň Údery (10) po úvodu nezaonačili. Tikání života a blížícího se skonu je předneseno až podezřele civilně. Ponurá atmosféru textu Pátek 13. (11) je umocněna strašidelným úvodem a dále je pomalu a houpavě nesena na hudebních márách. Nebýt preludující baskytary, vnášející do téhle trýzně trochu optimismu a chvíli před koncem písně ještě kousilínek Abraxasovského zakostačení, lze si to snad i mrsknout. V marném očekávání jsem u jediného textu Už Teď! (12), jež nenapsal Pavel Ambrož Homér, doufal, že se na konci desky dostane na odlehčení. Nikoli, ba snad právě naopak. Čtyřverší od Milana Ohniska je tryznou se vším všudy. Podáno rozechvělým sametovým hlasem, podpořeno adekvátním sólem kytary nelze, než si vše (pravdu) zopakovat a nechat vytesat na náhrobek:

 

Už teď ležím v hrobě
už teď konec běd:
za padesát roků
je totéž co teď!

 

Radek Kopel (http://napalmed.blog.cz)