K festivalu Krákor 17. a 18. června 2016 vychází rozšířené číslo Měsíčních novin Uši a Vítr. Rozšířené o barevnou přílohu, respektive vložku s přetištěnými obrazy Čechofrancouze, který si říká HomelesG a tvoří v předělaný Avii v Avignonu. Volitelnou přílohou tohoto čísla je rovněž sampler Ears&Wind Records – Na vlně hořícího psa, což je průřez vydavatelskou činností labelu mezi léty 2008-2016. V novinách najdete stálé rubriky a na stránky Uší se vrací JEF s rubrikami O dílech a lidech a Na hliněné niti, přetiskujeme rovněž text Petra Hrušky, Judeho dnes již historický comics a mnoho dalšího…

Noviny Uši a Vítr grátis v elektronické podobě, fyzicky k mání poprvé na Krákoru, předplatilé tamtéž, nebo do schránky. K dostání v každé slušné palírně. A pokud u vás ne, nuťte svého hospodského ať vám Uši předplatí.

V/A – Na vlně hořícího psa
Sampler vydavatelství Ears&Wind Records je průřezem tvorby labelu z let 2008-2016. Mnohé z nahrávek však sahají až do dob předrevolučních, jiné jsou naopak zbrusu nové. Košatá nadílka jak co do doby vzniku jednotlivých nahrávak, tak co do rozmanitosti žánrů a stylů. Od punku, přes kakofonní underground, přes jemnou alternativu až po poctu devadesátkám. Ears&Wind Records není nudná značka. Pojď dítě, svez se na vlně hořícího psa…

1. STARÁ DOBRÁ RUČNÍ PRÁCE Siréna
2. GINNUNGAGAP Jsem životu děvkou
3. TICHÉ LODI Bojovník
4. MONGOLOVY MĚSTSKÉ SADY Z lásky
5. JÁ JSEM POZNAL Údery
6. METALURG Santiago
7. ČOČKA Přítel
8. BALET ČESKOSLOVENSKÉHO ROZHLASU Baltazare, králi
9. HOKR Šamanovo prohlédnutí
10. NEDĚLNÍ LIDÉ Dvojče
11. NICMOC KVINTET… Hroby
12. HROZNĚ Už není čas
13. ZÁVIŠ K tomu nic
14. HYNKOVY ZÁMKY Papíroví draci
15. LAMBRECHTŮV PSYCHOMETR Žlutý skvrny
16. TYRŠOVA SPOLEČNOST Červený světlo
17. SAN FRANCICKO Brouček
18. ŠPINAVÉ SPODNÍ PRÁDLO Jelen
19. OLD MINKA BAND Stromy jsou vysoký
20. SOUNDS OF OCCUPATION Lilly Violet

Katalogové číslo: SPL 0710-2
Vyšlo v roce 2016 především jako příloha novin Uši a Vítr
Formát: CDr, digipack

VZPOMÍNKY: JAKUB ŽID
Jakub Žid alias Jude (narozen 1970), režisér, hudebník, maskér, výtvarník, ornitolog a deklamátor. V minulosti mj. působil v kapelách innungagap a Skrytý půvab byrokracie. Prostřednictvím novin Uši a Vítr odpovídá na otázku EZT. V tomto čísle vzpomíná na svá dětská,
jinošská i dospělá léta.

ČÁST PRVNÍ
O literaturu jsem se začal pokoušet už na základní škole, nedlouho poté, co jsem se naučil psát. Měl jsem doma příklad – otec byl filmový scénárista, takže vymýšlení příběhů a jejich sepisování byla celkem přirozená činnost i pro mě. Ale kde ty první pokusy skončily, to už nedopátrám. S hudbou jsem začal o něco později, asi v osmé třídě. Kamarád si tehdy koupil baskytaru a kombo, nápad založit kapelu byl jasný důsledek. Ještě jsme přibrali zpěváka a klávesistu, na mě zbyly bubny (které jsme neměli, takže se použily plastové kýble) a skupina MPQ byla na světě. Nidy jsme se nedostali dál než k hraní v bytech – k velké nelibosti sousedů, vše se totiž odehrávalo v panelácích na Jižním Městě. Tuším, že se zachovala nahrávka jedné písně. Další „hudební“ projekt jsme vytvořili s kamarádem Pepou z Broumova asi v roce 1987 nebo 1988. On tehdy rukoval na vojnu někam do Západních Čech, tak přijel do Prahy a pár dní jsme tady kalili. U mě doma jsme vytvořili příšernou quasipunkovou nahrávku s názvem Depresívní jizva, dost jsme se při tom pobavili a opili. Pak Pepa odjel do kasáren a nahrávka časem kamsi zapadla. Těsně před převratem jsme ještě dali dohromady tříčlennou kapelu s lidma z učňáku. Náš záměr byl jasný: co nejostřejší protikomunistické texty. Připadalo nám, že tudy vede nejkratší cesta ke slávě. Ještě jsme ani nestačili vymyslet název, měli jsme jen jednu zkoušku a krásně rozjetou kariéru nám zhatil listopad 1989. Pak byl odvážný kdekdo a nám se nechtělo kopat do mrtvoly, tak jsme to rozpustili. V té době jsem se už dva tři roky znal s S.d.Ch. (Miloslavem Vojtíškem) a P.Formšem (Petrem Coufalem). Formš byl básník a S.d.Ch. brnkal po hospodách na španělku běžné písničky, co se hrály u ohňů. K tomu zkoušel tvořit první vlastní písně. Formš napsal Neslyšeli Zarathustru aneb Okusovači m# vol (silně pod vlivem Nietzscheho Tak pravil Zarathustra), a tak jsme měli text pro hodinové deklamačně-hudební pásmo. První zkouška se odehrála na stromě v údolí Botiče. Uspořádali jsme pár koncertů pro pár kamarádů, ale opravdové veřejné vystoupení bylo jen jedno, v hospodě U Marčanů. Byla to akce více kapel, kterou pořádala skupina, která si říkala nějak jako Nekonečný dýchánek. Nás tam vpašovala zajímavá androšská formace Perla Moravy. Už svými nástroji jsme ostatní kapely poněkud znepokojili. Měli jsme jednu španělku, * étnu, housle, několik bubnů a vysavač. Proto jsme byli stále odsouváni a chlácholeni tvrzením, že „po týhle kapele už budete hrát“. Zatímco jsme čekali, než všechny kapely dohrají, P. Formš se opil, poslal všechny do prdele a utekl, takže jsme byli bez frontmana. S S.d.Ch. jsme si řekli, že přece nevyměk nem a že stejně vystoupíme. V rychlosti jsme si rozdělili Formšovy texty a odehráli jsme asi pět minut. Pak přišel pingl, který se choval, jako by mu ta hospoda patřila (a možná, že jo) a řekl, že jestli nebudem hrát něco normálního, vypne proud a akce končí. Tak jsme oznámili, že na to serem. A Nekonečný dýchánek mohl zahrát druhý nekonečný set.
Ještě nějakou dobu jsme se scházeli ve zkušebně u Davida Vokurky, vytvořili jsme spoustu písňových polotovarů, vypili u toho hektolitry vína a nikam jsme nesmě- řovali. Až mě P. Formš seznámil s Josefem
Jindrákem, a tak vznikla kapela Ginnungagap.

ČÁST DRUHÁ
Ginnungagap je pojem z germánské mytologie, v doslovném překladu je to zející propast a takto poeticky označuje stav světa, kdy ještě neexistovala země ani nebe, všechno bylo pomícháno se vším, zkrátka
chaos. Představa vyskytující se celkem běžně i v jiných mytologiích. Dnešní kosmologové tomu říkají singularita… Je zajímavé, že zhruba ve stejnou dobu vznikla v Praze na Žižkově ještě jedna kapela téhož jména. Možná hrají dodnes, jsou to pankáči a nikdy jsme se nesetkali. Způsobovalo to mírný zmatek, třeba když se mě známí ptali, od kolika že to hrajeme a já o nějakém koncertu neměl ani tušení. Tato shoda názvů vysvětluje občasnou přítomnost lidí s číry na našich koncertech. Přišli na něco jiného, ale náš temný underground se jim líbil taky. A ve stejnou dobu vydal jakýsi americký jazzman album s názvem Ginnungagap. To všechno naznačuje, že na teorii mor0 ckých rezonancí Ruperta Sheldrakea asi něco bude. Na několika prvních koncertech byl frontmanem P. Formš. Sugestivně deklamoval své podmanivé texty, hrál šílená kakofonická sóla na zobcovou flétnu a brutálně skřípěl na housle, na nichž měl místo kobylky krabičku sirek, až mu smyčec zcela opelichal. V instrumentální skladbě Supí tanec tančil v ohavné latexové masce (k vidění ve 0 lmu Labyrint snů) a když dotančil a masku sundal, měl obličej celý od krve. To byl ovšem divadelní trik – kousek molitanu vlepený do masky a nasáklý červenou barvou. Na basu hrál Josef Jindrák, já jsem mlátil do tří kotlů, virblu a činelů, Jana Rokosová třískala do xylofonu a jako stálý host (s privilegiem nechodit na zkoušky) hrál na saxofon Roman Plischke. Na prvním koncertě (11. června 1998, v klubu Prosek v Praze) vystoupil ještě historik Jiří Ohlídal, který hrál vysavačem na bonga.

Technická vsuvka – Jak hrát vysavačem nabubny: Zapneme vysavač a odstraníme tvarovaný nástavec. Kruhové ústí sací roury přiložíme k bláně bubnu a velmi nepatrně nakláníme rouru na všechny strany. Blána
se rozvibruje a výsledkem jsou velmi hlasité a odporné zvuky, které potěší každého milovníka bizarní hudby. Tenhle objev jsem učinil náhodně doma při úklidu a nestačil jsem se divit. Všem čtenářům Uší a Větru doporučuji: zkuste to taky! Založte kapely ze samých vysavačů! Staňte se zvukovými teroristy! Zvládne to každej vůl!

No, ale zpět k historii:
Po třetím koncertě nám Formš oznámil, že už ho to nebaví a chce končit. My jsme ještě končit nechtěli. Oslovil jsem svého spolužáka z archeologie Stefanivose a ten nabídku přijal. Začala vrcholná éra Ginnungagap. Na památném sklepním koncertě na pražských Vinohradech (2000) vystoupili oba frontmeni společně, bylo to takové symbolické Formšovo předání žezla Stefanivosovi. Koncert se vydařil, ukončila ho až policejní hlídka. Společně s námi vystoupila sesterská (či bratrská?) kapela Periferie 42, což byl druhý výhonek zaniklé formace Neslyšeli Zarathustru. Založil ji S.d.Ch., sehnal opravdového bubeníka se skutečnou bicí soupravou Martina Vocela a baskytaristu Pepu Kytku. Z původních NZ se k nim dali ještě Viktorka na zobcovou flétnu a David Vokurka na trubku a housle (ten začal vystupovat i s Ginnungagap a ponenáhlu se stal vlastně členem obou kapel). Ale tyhle pindy stejně ni koho moc nezajímají, takže přejděme radši k historkám o skandálech…

ale o tom až příště…

otázku položil EZT
e-mailovou korespondencí odpověděl Jakub Žid