1. března v brněnské Mandragoře proběhne večer Spodních proudů – Degustace popela. Bude uvedena nová kniha Lucie Ruškové – Monology křehkého vědomí a pokřtěno CD Havárny – Óda na piču. Dále vystoupí pražská kapela Hokr a banskobystřičtí Peacock Ball. K akci vychází další číslo novin Uši a Vítr. Pro předplatile obohaceno speciálním Česnexem. V čísle najdete mimo zavedené rubriky rozhovor s Lucií Ruškovou, ukázky z nové knihy, reportáž z Homérs Memorial, povídku na pokračování Vojtěcha Landy, první část přepisu historie legendární vepřovské kapely Stará dobrá ruční práce z roku 1987 a další. Elektronickou versi opět předkládáme grátis. Tištěná verse s česnexem poputuje do schránek předplatitelů.

POESIE JE JEDNÍM Z MNOHA ZPŮSOBŮ EXISTENCE
Lucie Rušková (*1985 v Brně) po gymnáziu studovala Humanitární práci pod teologickou fakultou na UP v Olomouci. Živila se ale několika různými profesemi. Žila na různých místech. Dnes „kotví“ v Praze a říká, že „už je unavena na další útěk“.

Součástí křtu v brněnském klubu Mandragora 1. března bude také Tvé čtení z nové knihy. Jaký máš vůbec vztah k veřejným autorským čtením? Kdysi, po jednom pražském čtení v nějaké kavárně, jsi mi říkala, že ses necítila dobře mezi těmi sečtělými intelektuály, škrobenými akademiky a ambiciózními literáty. Dívali se na Tebe skrz prsty? Zejména po tom, když si jim řekla, že čteš jenom TV program?
Já mezi intelektuály nepatřím. Ani mezi literáty. Cítím se v takhle předem „dané“ společnosti nesvá. Sevřená. To bylo tenkrát při čtení v pražské knihovně, kam jsme byli pozváni čtyři autoři. Ptali se nás jaké máme „literární ambice“. Už jen z toho slova „ambice“ se mi obrací žaludek. Ambice v umění? To pro mě neexistuje. Taky se ptali co čteme, „co nás ovlivnilo“. Já čtu samozřejmě ráda, ale nemůžu říct, že by mi stačil k ovlivnění vlastního rukopisu cizí rukopis – předloha. Musím mít všechno sama prožité. Jednu dobu jsem dokonce nečetla vůbec. Jen televizní program. Což hodně souviselo s mojí mladickou pýchou. Měla jsem pocit, že mi jiní autoři kalí zrak a že nejsem schopna vyjádřit totéž, o čem vlastně píší i oni, vlastními slovy,  ve „vlastní době“. Je to teď s odstupem času směšné, ale považovala jsem i Dostojevského za rivala.
A autorská čtení? Za poslední dva roky jsem měla asi třicet vystoupení, žádné jsem si nedomluvila sama. Vnímala jsem to jako „povinnost“ k lidem, kteří si mě pozvali. Pro mě to ale bylo vždycky nervové vypětí, i když před mikrofonem překvapivě trémou netrpím. Připravovala jsem se na čtení hlavně modlitbou, abych nechala Ego doma a nepřemýšlela nad tím, co čtu. Kolikrát jsem dojela i bez textů a hodinu předtím je sháněla po známých, nebo jsem musela vracet lahváče, abych si je vůbec mohla vytisknout. Teď ale procházím stádiem, kdy autorská čtení odmítám.

Tvůj blog jsi pojmenovala LuRu z Vesmíru. Co Tě k tomu vedlo?
To už sama nevím. Má to možná za vinu nějaká halucinace z narkóz. Ležela jsem v nemocnici po dvou operacích a krátila si čas založením blogu. Původně to měla být taková básnická forma deníku, o kterém by vědělo jen pár přátel. Neměla jsem žádné „ambice“. Ale postupně se začal šířit mezi lidi, někteří ho začali klasifikovat jako „literární blog“, někteří si mě skrze ty texty začali zvát na autorská čtení jako „básnířku“. S tím jsem vůbec nepočítala. Do té doby jsem netušila, že píšu nějaké „básně“.

Vím, že býváš ke svým vlastním věcem dost skeptická, zejména krátce po napsání, upravuješ, předěláváš. Podle čeho poznáš, že je báseň hotová?
„Hotová“ není nikdy. To by znamenalo už nemuset psát vůbec. Jsou to všechno pouhé záznamy, moje osobní svědectví, které je proměnlivé. Často, krátce po dopsání, báseň zničím. Zmítám se v pochybnostech. Někdy to provází zuřivost a někdy bolest (z té nemožnosti vyjádřit se přesně). Básnický jazyk se mi mnohdy stává překážkou. Když text uzraje, vidím, jak se pletu, jak jsem daleko. Tak to smažu. Nelpím ani na jedné své věci. Vím, že pokud si udržím obsah někde v hloubi sebe, že forma přijde jednoho dne sama, lépe, úderněji. Je to nekonečný proces. Před třemi léty jsem se pokoušela napsat svoji první knihu. Strávila jsem tou prací asi pět měsíců, každý den psaní, a pak jsem to stejně celé smazala. Byla to posedlost, kdy jsem neviděla napravo nalevo, prošla kolem mě jistě spousta zajímavých lidí, spousta příležitostí, ale já to pro ten „tvůrčí zápal“ neregistrovala. Život mi v tom období kvůli psaní protekl mezi prsty. Dramata přicházejí donekonečna v prudkých vlnách, na které nikdy nejsme připraveni předem. Není v lidských silách cokoli předvídat či dokončovat, snad pouze Tajemství života má to výsostné právo.

Kdy jsi vlastně začala psát? Byl nějaký osudový moment, kdy jsi vycítila tuto potřebu, která Tě už nepustila?
Písemný projev pro mě byl asi vždycky nejpřirozenějším vyjádřením, jedinou zbraní, kterou disponuji. Na gymnáziu jsem slohovými pracemi vyvažovala nedostatečnou z češtiny (protože jsem měla tenkrát úplně jiné zájmy než se učit a chovat se slušně).  V těch ranějších dobách jsem psala abstraktní a absurdní povídky, z některých čněla až vulgarita. Ve dvaceti letech jsem začala psát snové fantasmagorie, ale stále to byla próza. „Líný potenciál – hovno materiál“ dokonce položil kamarád na hrob Jima Morrisona v Paříži. Naprostý zlom nastal až v Brně, v mých čtyřiadvaceti letech, kde jsem se poprvé potkala s Jaroslavem Erikem Fričem, který mě doslova jako člověk – básník uhranul. Byla jsem v Brně cizák a náš vztah začal spíš nepřátelstvím. Já jsem v té době dost exhibovala a opíjela se a Erik na mě vždycky řval, že dělám „akorát bordel“. Jednou mi dokonce odstrčil židli od stolu, že „tam sedí jen s přáteli, s přáteli umělci“. Taky mi kdosi řekl, že „na Erika se stojí ve frontě“. Na něco takového jsem nehodlala přistoupit, „neměla jsem na to čas“. Proč bych měla na někoho čekat ve frontě? Brzy jsem pochopila, že abych se k němu „prodrala“, musím se stát taky „umělkyní“ (což zní směšně). Začala jsem tehdy psát „bezdomovecké etudy“, nahrávala jsem uprostřed noci na těch nejnebezpečnějších místech rozhovory s „lidskými zatracenci“ a přepisovala je svým jazykem. Napsala jsem ten celý cyklus asi během týdne a hned to předala Friči. Ten překvapivě odpověděl, že „…je to opravdová poezie“, vzal mě na zřetel. Nechal mě prožít všechny pocity, na kterých jsem později mohla vystavět své psaní – poesii života. Z toho brouzdaliště jsem se najednou propadla
o patro níž. Učitelé jsou někdy nemilosrdní a krutí. Ale posouvají nás dál. Kdybych měla vyjmenovat tři mistry na své cestě, on by byl jedním z nich. Posadil mě tenkrát do vlaku, ze kterého už nemůžu vyskočit.

Považuješ svůj um psát spíše za dar nebo za utrpení? Cítíš po napsání pocit dobře udělané práce, takové „Iucundi Acti labores“?, uleví se Ti?
Uleví se mi. Dřív jsem psala jeden text třeba i týden, slovíčkařila, pročišťovala, vyumělkovávala. Dnes ale „dopíšu a odložím“. Psaní se pro mě stalo otázkou „jedné promilované noci“, nebo „tří probdělých nocí“, je-li těch textů víc. Kolikrát si po sobě ani nemám sílu ty věci přečíst, opravit chyby, takže to za mě dělají přátelé. Cítím k tomu bezprostředně po dokončení odpor. Tahle kniha (Monology křehkého vědomí) vychází vlastně díky mým nejbližším, kteří už dobře vědí, jak ráda své texty mažu, a tak je raději hned archivují místo mě. Bez nich bych asi časem neměla v ruce ani jeden. Psaní je pro mě rozhodně Dar, podaná ruka od Pána Boha. I když to, co mu předchází, má mnohdy blíž k utrpení.

V Tvých textech se často objevují náboženská/božská témata – jak píše ve svém závěrečném slovu k Tvé knížce salesiánský kněz Laďa Heryán: „…připomíná opravdovost autorů novozákonních či tichou a úpornou bolest mystiků, jakým byl kupříkladu sv. Jan od Kříže.“ Jak se s tím ztotožňuješ? Jak Tě tato tématika oslovuje?
„Božskou tématiku“ nemám nijak zvlášť „prostudovanou“. To, co píšu, nevychází z hlavy, spíš je to řeč mé duše. Neusiluji předem o rým, celé je to zásluha vnitřní melodie, která to sama komponuje. Kolikrát mám pocit, že píšu s páskou na očích. Že to teče trychtýřem a jediné, co se po mně chce, je stihnout to zapsat. Většinou ani předem nevím, co píšu, začínám jen od pocitu, od jediného obratu, kterým se odrazím od břehu. Když jsem si poprvé uvědomila tu tvůrčí Sílu, která mě mnohonásobně přesahuje. začala jsem to nazývat Deus Art. Z teologie samotné se mě dotýkaly spíš jen drobnosti (z tisíce stran skript mě třeba uchvátila jen jediná věta: „Kde je Láska, tam je Bůh u díla“). Ostatně, znám hned několik básníků, kteří nemusí napsat za celý život jedinou báseň, a přitom básníky jsou. Poezie je jedním z mnoha
způsobů existence.

V Olomouci na UP jsi studovala Sociální činnost a humanitární práci. Jak tato studentská léta ovlivnila Tvůj život a Tvoji tvorbu?
Přímo ten obor „Sociální…….“ mě asi neovlivnil, stejně jako mě neovlivnilo studium pod teologickou fakultou, naopak, často mě ty přednášky připadaly až dogmatické a nutilo mě to ke konfrontacím. Učit někoho „sociální obor“ je vlastně jen teorie. Se „sociálním cítěním“ se buď člověk narodí nebo ne. Mě lidi vždycky zajímali, zvlášť syrový život na okraji. Krista jsem spatřovala spíš před kostelem v podobě ženy bez nohy s kelímkem na drobný. Ne v kostele. V době mých studií jsem se chtěla podílet na pomoci, dělat něco záslužného, ne jen nečině přihlížet. Byla jsem idealistka a aktivistka v různých směrech, přičemž se ty hrany časem samozřejmě otupily. Co mě ale ovlivnilo, byla Olomouc a lidi, které jsem tady potkala a prožila s nimi nejzásadnější období života. Některá setkání byla až fatální. Zásluhou univerzity ale zůstává, že mně ve druhém ročníku poskytla stáž do Indie v rámci „Humanitární pomoci“.
Ve svých dvaadvaceti letech jsem se tak ocitla v těch nejchudších místech světa, zcela „nepřipravená“. Viděla jsem mrtvé dětské tělíčko na smetišti, mrtvého muže při okraji cesty, lezli mu z úst brouci a v očích mrtvolná skelnatost, znásilněné, týrané ženy, umírající děti na banální nemoci, dětské bezdomovce a děti nakažené HIV, malé utečence z nevěstinců, vyzkoušela jsem si tvrdou práci v cihelnách, chodila bosá s mačetou po džungli, zúčastnila se několika rituálních obřadů – extatických stavů bez podpůrčích látek, kdy cítíte, že jste součástí Všeho Veškerenstva. Vynořil se mi život na zlatém podnose, na kterém bylo všechno. Vůně a smrad, křiklavé barvy i temnota, umírání a rození, světské tyranie i svatost a duchovnost. Věčný koloběh života. Když jsem se vrátila „domů“, cítila jsem, že už se vlastně nemůžu vrátit, že pro mě touhle cestou „domov“ ztratil hranice, že se už neomezuje na místo, kde jsem se narodila a kde mě vychovali. Podstatná část mé existence zůstala tam. Dlouho jsem si zvykala na tu tuzemskou „sterilitu“, kancelářské chování, na tu povrchovou čistotu, pod níž záludně bobtná bahno sraček. První měsíc po návratu jsem mluvila velmi tiše a pomalu, našlapovala jsem deset centimetrů nad zemí…..pak jsem si ale uvědomila, že musím „zrychlit“, jinak mě tady to stádo udupe. Že v našich poměrech není na duchovní levitace místo (pouze hluboko uvnitř sebe).

V současné době bydlíš v Praze – Dejvicích, za svůj život už jsi vystřídala různá místa – Ořechov u Brna, Olomouc, Brno, Amsterdam, Indie, Praha – Holešovice. Odevšad jednou nohou na odchodu. Kde ses cítila nejlíp? Jaké místo na Tebe nejvíc zapůsobilo?
Ta jednotlivá místa/města vnímám jako mezníky, přes něž se už nemohu vrátit zpět. Na některých místech jsem sehrávala vyloženě boj o holou existenci (v Amsterdamu třeba utíkání před pasáky, kteří se mě jako  „polskou holku“ snažili naverbovat na „brigádu“). Cizina, která je daleko od „domácích jistot“, mě ale vždycky posílila na duchu. Uvědomovala jsem si tam přítomnost síly, která nade mnou bdí.
Olomouc je pro mě symbolem svobody a sounáležitosti. Poprvé a naposledy jsem tam prožila „underground“. Když jsem se po studiích „vrátila“ do Brna, bylo to pro mě období nechtěné samoty. Nynější bydliště je pro mě znovu místem vnitřní svobody a pocitu, že „jsem doma“.

Chodíš v Praze pořád krmit racky? Co Tě v současné době nejvíc uspokojuje?
… a co je ti vůbec do toho?

Máš svoji nejniternější modlitbu?
Moje modlitba probíhá za chůze a beze slov.

Ptal se Honza Bartoň

Archiv Uši a Vítr najdete zde
Doporučená cena čísla je 25Kč (velké vydání s přílohou 40Kč)
Pro předplatitele jednotně 25Kč vč. porta