První číslo Uši a Vítr v roce 2015 vychází k příležitosti festivalu HOMÉR’S MEMORIAL 2015, kde bude také poprvé k dostání. Velké číslo obsahuje přílohu Homér – Svatý opilý, básně. V klasickém čísle najdete rozhovor Reného Mullera s Mirekm Václavkem a Milana Haussmana s Lubošem Vlachem, poesii P. Formše, texty Vojty Landy a Mirka Václavka, fotoreportáž z LESa od Zdeňka Vykydala, něco z Dřevěné cikády, pokračování anktey o autorském právu, první část eposu Na vlně hořícího psa, program Homérs memorial, Oheň na střeše…

 

JSEM MOŽNÁ POUZE NĚČÍ SEN A I VY SE MI JENOM ZDÁTE

 

Narodil jsem se 19.8.1965 za okrajem větru a jsem možná pouze něčí sen a i vy se mi jenom zdáte, ale příslušné listiny říkají, že tomu bylo v Rýmařově a nyní žiji, nebo sním v Šumperku, kde pracuji jako manažer. Protože nevím jak jinak svoji práci popsat.
Poznal jsem tě přes tvého bratra Vencu, když jsem na internetu objevil tvé básně. Můžeš nám přiblížit, jak jsi se dostal k psaní? Co tě vlastně formovalo?
To, že píšu a tvořím touto formou má nepochybně více příčin. Jednak jsou to geny, protože bratranec mého dědy byl Bedřich Václavek, po kterém jsou pojmenovány ulice, kde se kochám pohledem na plechové tabulky a taky i to, že doma jsme měli rozsáhlou a skvěle zásobenou knihovnu, což způsobilo to, že jsem naprostý knihomol a literatura je tak od dětství mojí přirozenou součástí. První poezii jsem napsal asi v šestnácti, nepochybně jako reflexi na Henry Wadsworth Longfellowa, Rudyarda Kiplinga, Jamese Weldona Johnsona, nebo Václava Hraběte a myslím, že nebyla úplně špatná. Dokonce mi po jejím přečtení Venca prorokoval, že ze mě něco bude. A tak když člověk napíše svoji první báseň, ty ostatní už přijdou samy. Stejně jako ženy. Také nevíme jak to s nimi vlastně je. Ale těšíme se z nich a vlastně ani nepotřebujeme ono tajemství znát.

Jaký byl život za bolševika v Rýmařově? Hodně jsi napověděl ve své prvotině Člunky…
Život v Rýmařově v oněch dobách se dal nazvat hnilobou duše a nakládáním těl do alkoholu. Asi jako všude v tehdejší Československé socialistické republice. Všudypřítomný rozvrat a rozpad po staletí definovaných a časem ověřovaných hodnot, měl svoji podobu jak ve čpících fabrikách, které se rozpadaly stejně jako ti, kteří v nich pracovali, tak v útěku do soukromých emigrací za dveřmi bytů, nebo domů, kde si jedni potichu pouštěli Svobodnou Evropu a druzí se propíjeli k dalšímu dni. Aby výsledkem bylo jedno veliké veřejné ticho, které si přivlastnila normalizační moc opírající se o bodáky nedaleké divize Střední skupiny sovětských vojsk v Bruntále. Všudypřítomné, odnikud nikam se pohybující kolony sovětských gruzaviků, veřejné obřady jimiž se celebrovaly rudé mše k zachmuřeným podobiznám marxistických svatých a masových vrahů na tribunách, nebo na transparentech, pohřební průvody procházející kolem našeho domu, škola a její muka dospívání, ale úplně nejvíc, ničím neohraničená příroda, ve které to hnusné, co se nalepilo na nohy, ruce a mysl během povinností zmizelo, jakoby nikdy neexistovalo a naše dětská těla i duše si brala nekonečná pole s obilím, v němž jsme zmizeli pod jeho hladinou, lesy, kterým se dá věřit i říčky a řeky, kde se dali chytat do ruky pstruzi, líni nebo vranky, úplně stejně tajně a načerno, jako později dívčí ňadra. A taky hudba. Hrozně moc hudby. Tátův kamarád emigroval do Austrálie a posílal magnetofonové pásky s Frankem Zappou a jinými skvosty, takže jsem měl naštěstí z čeho růst. Rýmařov také v oné době symbolizovala pestrá poválečná národnostní směsice, kterou tamní duch místa přetavil do podoby sudetského člověka. Mlčenlivého, tvrdého, přímého, pracovitého a rázného, takového, kterého hned tak něco nepoloží a který se umí s životem porvat a milovat jej. Němci, Romové, Řeci, Češi, Moravané, Slováci, Poláci, Rumuni, Valaši a kdoví koho všeho válečné kataklyzma do Rýmařova přiválo, byli a jsou moji kamarádi, přátelé nebo sousedé. Proto jsem evropský sudeťan, jak jsem se k těmto národnostem přihlásil ve „sčítání lidu,“ a nacionalismus, tedy jakýkoliv nacionalismus, považuji za směšný, protože Rýmařov mi i za bolševika byl tou nejlepší školou v tom, abych z něj prohlédl a naopak spatřil skutečné zlo, kterým komunistická ideologie byla a je.

Odrazily se tyto zkušenosti a poznatky v tvém, mimochodem výborném, románu Železné včely? Případně z čeho jsi čerpal?
Všechno čím člověk v životě projde, ho formuje, utváří, někam směruje a obohacuje, nebo okrádá, záleží na něm samotném podle toho, jakého vlka krmí. Nepochybně ona reflexe na mnohonárodnostní a poválečný Rýmařov, plný válečných artefaktů, nebo obětí, je v knize přítomna. Pamatuji se například na pana Scholze, který jezdil ve tříkolce jako z italského filmu a pokaždé když přijel na náměstí, tak sáhl za sebe na korbu, podal si dřevěné nohy, připnul si je a šel do obchodu. Protože o ně přišel na východní frontě. To všechno se nepochybně promítlo i do příběhu Železných včel, aniž bych já sám chtěl. Železné včely jsem napsal i jako odpověď na to, proč se ona tragédie Druhé světové války stala. Aby se vlastně nikdo nemohl vymluvit, že za ni nemohl, protože k ní vedly činy a skutky zdánlivě s ní nemající nic společného. Chtěl jsem také rovněž obnažit onen obecný alibismus s jakým i my přistupujeme ke svým životům, když jde o lámání chleba tragédií, kterým jsme přítomni i my. Abychom spatřili kruh zla, kterého jsme součástí a dokázali z něj jednou provždy vystoupit.
Kruh zla, kterého jsme součástí… Říká se, že neexistuje přítomnost, neboť co člověk momentálně prožívá, je okamžitě minulostí, která nám vlastně mimo budoucnosti jediná zbývá – dokážeme se z ní poučit? Jak nahlížíš na dnešní dobu?
Já myslím, že konkrétně pokud jde o nás, pak máme ten nejvyšší čas, pokud o ponaučení jde. Naše země prošla socialismem nacismu a poté kontinuálně vklouzla do socialismu komunistického, kdy došlo pouze k výměně hákového kříže za rudou hvězdu, a runové znaky SS vystřídal srp s kladivem, aby se jinak vlastně vůbec nic nezměnilo. Dokonce ani to Čest práci komunisté nevymysleli a přeložili nacistické Ehre arbeit do češtiny. Zvykli jsme si sloužit zlu a přijímat jeho pochybné jistoty, aniž bychom si uvědomovali, jak příliš nás deformují a my se mu přizpůsobujeme. Stále dokola dáváme legitimitu různým uskupením politicky organizovaného zločinu, které za bílého dne drancují tuto zemi, přičemž na Hradě sedí evidentní kolaborant s ruskou mocí. A to z vůle občanů. Což je strašlivé a svědčí to právě o tom, že nám schází skutečná reflexe na minulost. Namísto ní jsme spíše svědky vzdechů a stesků za hrůznými režimy, které stojí na ostnatém drátu, koncentrácích a násilí. Jen v naší zemi komunisté zavraždili více než deset tisíc lidí a přitom jako pohled do minulosti slouží vykonstruovaná vzpomínka na údajný pořádek a práci pro všechny. To je přece hrozné. Domnívám se, že naše země měla být po konci studené války, stejně jako nacistické Německo po druhé světové válce, obsazena vítěznými západními mocnostmi a ke skutečné svobodě, demokracii a prosperitě dovedena jako již zmíněné Německo. Protože se obávám, že my sami toho nejsme schopni. Snad jedinou naději v tomto smyslu spatřuji ve federalizaci Evropy, kdy velká část moci, na jejímž základě dosud jednotlivé zločinecké klany tunelují tuto zemi přejde do Bruselu a oni tak přijdou o mocenské převodní páky, s kterými tomu tak doposud činí a my se konečně navrátíme ke stavu, kdy naštěstí budeme moci ovlivňovat co nejméně. V tomto spatřuji budoucnost a naději této země.
A jaký máš pocit z kultury dnešní doby (divadlo, film, literatura, muzika, apod.)? Oslovilo tě poslední dobou něco výjimečného?
Já se musím přiznat, že jsem se ze značné části od místní mainstreamové oficiální kultury odřízl, především pokud o hudbu jde. Ale tím nechci říci, že bych se s českými kulturními počiny nějak naprosto míjel, jen si na již počínající stará kolena začínám vybírat čemu dám pozornost a čas. A jakkoliv poslouchám většinou americkou nezávislou hudební scénu, pak i u nás je spousta kapel a muzikantů, s kterými se v okamžiku naslouchání nacházím ve společném čase a prostoru a hrozně těžko se mi vybírá něco výjimečného, když vlastně to, co poslouchám, za výjimečné považuji všechno. Ale jestli tedy mám někoho jmenovat, pak to je určitě Lenka Dusilová a její nové album V hodině smrti. To mě nikoliv oslovilo, ale přímo zastavilo a odneslo s sebou. Což se mi příliš často nestává. Pokud jde například o film, tak mě naprosto uchvátil film Bohdana Slámy Čtyři slunce, protože mi vůbec nedal šanci, abych nevstoupil dovnitř děje a jen se takzvaně pouze díval, ale vtáhl mě dovnitř jako vír a prožil jsem tak všechno, co jeho hrdinové. I pokud intenzitu jde. Jestli ho někdo ještě neviděl, což považuji za zvláštní, pak mu ho vřele doporučuji. A česká literatura, ta má mnoho skvělých autorů, jen se mi zdá, že jí začíná chybět čtenář. A to přímou úměrou toho, jak přibývá zákazníků. Dokonce jsem si všiml, že některé obchodní řetězce knihy prodávají vedle rohlíků, což považuji za nejhlubší stupeň degradace, do níž může kultura upadnout. Protože když se ze čtenáře, posluchače a diváka stane zákazník, vytrácí se radost, moudrost a tajemství, které kultura má přinášet. A z knihy se tak stává předmět na poličce, který se kupuje proto, aby ladil s obývákem. A jestli bych tedy směl někoho jmenovat, pak třeba Kateřinu Tučkovou a její Žižkovské bohyně. Protože to je podle mne opravdová literatura.
Své básně zveřejňuješ na internetu – jaký máš vztah k subjektům, které se zabývají ochranou autorských práv?
Jakožto autor mám k těmto subjektům vztah kladný až velmi kladný.
Lidé, kteří tyto noviny čtou, stojí svým myšlením a postojem většinou „na okraji“. Je něco, co bys jim chtěl sdělit na závěr? A třeba i nejen jim?
Rád bych jim řekl, že příliš s takovým škatulkováním nesouhlasím. Otázkou totiž zůstává, co je takzvaně normální. Pokud je tím myšleno násilí, rasismus, nacionalismus, potlačování názorů, které nejsou moci pohodlné, majetková agrese, buranství, nekulturnost, komercionalizace života obecně, politická prostituce, státem organizovaná kriminalita, jako je policí a jinými represivními složkami ochraňovaný dealing tvrdých drog jako je tabák či alkohol, což jsou vlastně pilíře české státní moci, pak je třeba říci, že onen okraj, vede právě středem naší společnosti. A to okraj a žumpa skutečná. Na nezávislé kultuře a v nekonformním způsobu života, totiž já osobně spatřuji pouze projevy svobody. A té, spolu s přáním správné životní perspektivy, se kterou se díváme na svět okolo, přeji čtenářům úplně nejvíc.
Díky.

Otázky René Müller