UŠI A VÍTR 1506 – KRÁKOR 2015

Červnové číslo Měsíčních novin Uši a Vítr vyšlo v květnu v předden apokalyptického data 31. května, které bylo vyhlášeno mezinárodním dnem bez tabáku. V čísle najdete rozhovor s liborem Poznámkou, poesii Pavla Herota, dokončení ankety k autorskému právu, kometáře Vojty Landy a Mirka Václavka, novou rubriku o krajině, novinky na Dřevěné cikádě, Halfskinovu hlubinnou sondu do Alpského ryzlinku, fotoreportáž z Hradčovic, první část Blázince od Blanky Šimoníčkové, zvadla na akce atd…

NIKDY JSME NEBYLI A NEBUDEME ZDEGENEROVANÁ RODINA KOLOTOČÁŘŮ
Libor Pospíšil zvaný Poznámka (1964) – zakladatel dnes kultovní brněnské kapely Já jsem poznal, fungující od osmdesátých let XX. století, kde zpívá a hraje na basu. S kapelou vydali demo Normalizace a CD U nás na Hřbitově. Někdejší spoluzakladatel samizdatového časopisu To šuplíkový básník, milovník trav a nekompromisní kapelník. Libor Poznámka - Já jsem poznal... Brno-Brooklyn 30. května 2015. Foto Zdeněk Vykydal

Dnes je z tebe takřka ikona brněnského undergroundu, nebo té neoficielní hudební scény, chceš-li. S Romanem Šimků, Víťou Hrbáčem a spol. jste začínali už někdy počátkem osmdesátých let společně muzicírovat. Vzpomeneš si, jaký bylo tehdejší garážový hraní v prostředí šedivé totality? Co vás svedlo dohromady?
Hovno jsem a ne ikona! Jasně, že si vzpomínám. Nějak jsem se zasekl ve vývoji, takže je to jako včera. Byla to opravdu šedivá doba, ale ještě horší to bylo v normalizačních 70. letech na maloměstě, kde jsme bydleli. To byl odporný hnus, to jsem vnímal už jako děcko. S Hrbim jsme se sešli v jedné třídě v roce 1979 na gymnáziu v Lerchově ulici. Zaujal mě tím, že dostal hned první den za úkol pověsit nějaký obraz nebo nástěnku na zeď a proboural se přitom obří dírou do komína. Poslouchal sice Olympiky, což byl hodně smutný příběh, ale sám hrál na kytaru. Já jsem hrál na housle a tak nás časem v hospodách napadlo, že by bylo dobré začít něco tvořit. Chodili jsme do špeluňků, kde nám byli ochotni natočit pivo, U Hrušky na Tvrdého byl tolerantní hospodský Bohdan a tam jsme se často scházeli. Hrbiho otec, docela svérázná postavička, psal jakési básně. Na to, že to byl komanč z KNV (Krajský národní výbor), tak to nebylo žádné zvěrstvo. Zkusili jsme jednu zhudebnit ve dvojici, folkaři… jmenovala se Housle a kříž, Hrbi to vymyslel, zpíval a hrál na kytaru, já jsem přicmrndával na housle. Docela se mně to líbilo, pěkná melodie. Takže to byl začátek. Pak jsem se dostal k muzice, o které jsem věděl, že existuje, ale nebyl jsem schopen se jí ve třinácti letech na maloměstě, v Telči, domáknout. A to byla muzika z českého undergroundu. V Brně to šlo, měl jsem štěstí, bylo mně čtrnáct a přisral jsem k lidem, kteří vypadali na to, že tu muziku mají. A taky ji měli. Ondřej Pospíchal měl, kterého jsem poznal přes svoji tehdejší holku Babetu, od svého bratra úplně všechno, pásky a kazety s koncerty a festivaly II. kultury, LP desky Plastiků vydané v Kanadě atd. Nejvíc jsem ujížděl na kapele Bílé světlo, tedy kromě Plastiků. Ale samozřejmě i Umělá hmota a další, to jsem poslouchal furt dokola. Byl rok 1979/80. Bylo to pro mě zjevení v těch hovnech kolem, ovlivnilo mě to. Pak už jsme nechali růst pořádně vlasy, vysedávali na Střeláku,u Formana, ve Smíchovské apod. Na Střeláku u Anthroposu, co už nefunguje, potkali jsme se s Romanem, brácha si koupil nějaké staré bicí s kůží z kozy na kopáku a zkoušeli jsme ve třech u nás v pokojíčku, lidi museli v baráku trpět, bydleli jsme v Komíně v prvním patře. Roman se přidal později a to už jsme zkoušeli v Žabovřeskách ve starém domečku na Horové, kde byla možnost po smrti Hrbiho prarodičů. Petr Řezníček na basu, brácha bicí, Hrbi kytara, Roman taky a já housle. Pojmenovali jsme se Záviš band (Hrbi se měl původně jmenovat Záviš Hrbáč) a zkoušeli jsme a jammovali do roku 1984, než jsem zmizel na dva roky na vojnu, protože jsem nenásledoval všechny kamarády kolem sebe do blázince. Nikdy jsme nevystoupili, Byla to zábava a večírky s chlastem, muzikou a holky tam za námi taky chodily.

Takže nejsi rodilej Brňák? Štatlař? A jak tedy vysvětlíš to mohutné skandování na jakémsi sportovním utkání – fotbal, hokej, nebo co to bylo, kde spouštíš hrůzu a mohustně gestikuluješ? Existuje k tomu humorné video, které putovalo po internetu a všichni jsme se na
tvůj účet náramě bavili (VIDEO 20:00-20:17)
To, vole, není skandování! Bylo to na fotbale, neviděl jsem to video a ani ho vidět nechci. Dostal jsem nervy na policajty, kteří jsou tupí pořád stejně a od plic jsem velitelům zásahu vysvětlil, jak jsou neschopní a hloupí. Koupíš si vstupenku na sedadlo, takové jsou dnes trendy, všichni musí sedět. Aby bylo dění v ochozech přehlednější a prý bezpečnější. Pak se něco semele ně-kde za tribunou, kdy vyletí záchodové mísy, umyvadla a kachličky, potrubí atd. směrem k sekuriťákům, kteří to celé údajně vyprovokovali. Ale nevím, nebyl jsem u toho a je mně to jedno. Sedím, slušně a pokorně, najednou se otevře oplocení
a do sektoru, kde se lidi chovají naprosto slušně a bezproblémově, naběhne horda zakuklených robocopů a hrnou lidi ze sedadel před sebou. Zatímco ti, kteří demolují, se mezitím dále činí a snaží se vrhnout celé dveře na hrací plochu skrz sítě… Nechají tě pak stát ve stísněném prostoru, namačkané jednoho na druhého, nikoho nevyvedou, neudělají nic a pak zase odejdou bez vysvětlení. Demolice vesele pokračuje. Tak to mě sere, Po utkání jsem šel za kriminálkou, venku u stadionu a ještě jednou jim vše docela ve vzteku zopakoval. I omluvil se jeden z nich a podal ruku, uznal, že vymysleli ve své bezradnosti nesmysl.. No nic… Štatlař nejsem a nebudu, na to taky seru, nezajímá mě to. Co to je za lidi, ti štatlaři? Čím jsou ti lidé výjimeční a jinačí než neštatlaři? Nenarodil jsem se tady a je mně to jedno, v Dačicích se dalo narodit docela slušně, nestěžuju si. Ale Zbrojovce jsem fandil od chvíle, co jsem ji zaregistroval.. Na základní škole jsem si na pouzdro propiskou napsal Zbrojovka Brno a bylo všechno jasné. Nevadí, že v Telči. To se přeci nevylučuje. Jo, jsem kluk
z Vysočiny. Tak to prostě mělo být.

Od dětství znáš taky Homéra, nebo se pletu? Jaký máš na něho vzpomínky a jak se ocitnul v jedné z mezifází kapely Já jsem poznal???
Na základní školu jsme spolu nechodili, jsme sice stejný ročník narození, on byl ale v tu dobu v Brně, já na Vysočině. Znali jsme se od roku 1980. Potkávali jsme se v hospodách, na fotbale, na koncertech, na večírcích. Poprvé jsme se viděli cestou na fotbal do Bratislavy. No viděli…on mě neviděl, viděl jsem já jeho. Vlak zůstal stát ně-kde v polích, nepamatuji si proč, dlouho se nic nedělo, pak už to vypadalo, že se bude v cestě pokračovat a najednou rozruch a zpod vlaku vytáhli bezvládné tělo. Totálně ožralý Homér spal schovaný pod vlakem v kolejišti. Blbý nápad… Později byl navíc frontmanem kapely Lambrechtův psychometr, takže v tehdejší subkultuře mániček a undergroundu ho nešlo přehlédnout. Chodili jsme na jejich vystoupení, hrávali tehdy na společných akcích zejména s kapelami Třetí vlna bavlna, Odvážní bobříci či Ještě jsme se nedohodli. A protože rozdával svoje texty a básně na potkání, vzal jsem je do zkušebny a zkoušeli jsme je zhudeb-ňovat. Homéra znal každý. Pil jako nikdo jiný, bral bez přemýšlení vše, co mu přišlo pod ruku, podřezával se, nahý exhiboval. Takže se není čemu divit… Do JJP přišel až o mnoho let později, protože měl touhu být na pódiu, mít prostor číst svoje básně. A my jsme jeho texty chtěli zhudebňovat a tak jsme spolupracovali. Navíc jsem cítil, že potřebuje vyrvat z toho svého hnití. A když stagnovala jeho spolupráce s Idiot Crusoe, nabídli jsme se mu my. Myslím, že byl rád za tu symbiózu.

Homér byl bezpochyby ozvláštňujícím prvkem Já jsem poznal. Kapela vůbec prošla zajímavým vývojem, dnes po další výměně muzikantů by se dalo říct, že je to tak trochu brněnská odpověď na Kelly Familly – taková tvoje rodinná kapela. Před léty jsi měl v kapele dceru, teď syna. Jak to děláš, že fotra nepošlou k šípku?
Já myslím, že kdokoliv se v té kapele mihnul, tak byl velmi ozvláštňujícím prvkem. Každý ale v jiném smyslu těch dvou slov. Snažím se, aby to v kapele bylo, jak chci já, jsem nepříjemný, umanutý, neumím sice hrát, ale prosazuji svoje za každou cenu a tak drtivá většina ozvlášťňovatelů vždycky nakonec odešla ozvláštňovat jinam. Homér do „jinýho světa“, ostatní někde tady. Ale to srovnání s Kelly Familly znamená kurva co!?! Nikdy jsme nebyli a nebudeme zdegenerovaná rodina kolotočářů! Cizí se mnou prostě nevydrží, tak musím využít domácí zdroje. Když budou ale chtít a budou to tak cítit, pošlou mě do prdele a zmizí stejně elegantně jako ostatní.

Těsně po revoluci ses angažoval ve vydání revue To. Oč konkrétně šlo? Byl to samizdatový almanach? Nebo první snaha něco vydat oficiálně, když už to šlo? Mohl bys zkusit přiblí-žit pohnutky, zákulisí a záměry počinu To?
Nebylo to po revoluci. Myslím se s tím začalo 1988. Byl to celkem ambiciózní samizdat, rozjíždělo to několik lidí kolem disidenta Petra Pospíchala. Miloš Voráč, Martin Kopecký, uvedená adresa redakce byla na Vuka Kratěnu, přispěla tam řada autorů a překladatelů. To mělo být zábavné a zároveň nabité informacemi, s důrazem na lidská práva, zapomenuté národy a menšiny, ale také na literaturu, hudbu,politiku… prostě pestrost a kvalita. Myslím se To dost povedlo. Na tehdy moderních psacích strojích IBM s pamětí (do Brna mezi disidenty došly 3 kusy a byla o ně přetahovaná), se texty a celé číslo připravilo, následně se propašovalo do Polska a tam se dílo vytisklo (náklad si už nepamatuji). Následně se domluvila schůzka na hranicích, jeli jsme pro to na Slovensko-polskou hranici, pamatuji si Bobrovské sedlo v Roháčích, kde jsme si fakt jako pašeráci jeli s krosnami pro natiště-né archy. Bylo to dobrodružné, výšlap do hor, hra na schovávanou v kleči s pohranič-ní stráží, setkání s polskými bratry, převoz materiálu do Brna, archy jsme seřadili, nařezali, poskládali, připravili obálku, slepili… Prostě samizdat.

Kolik se podařilo udělat čísel? A jaká byla zamýšlená periodicita?
Jestli si dobře pamatuji, tak vyšlo nulté a první číslo. Jak často To mělo vycházet si už přesně nevzpomínám, snad dvakrát do roka? Fakt už nevím. Pak jsem totiž přeběhl do jiné „redakce“ a dělali jsme taky samizdat, který se jmenoval Pěna. Byl zaměřený na Rusko, respektive na Sovětský svaz, který byl díky Gorbačovovi oproti tehdejšímu Československu hodně vepředu, hlavně co se týkalo svobody projevu a informací. Takže jsme hlavně přebírali a překládali zajímavé věci z ruskojazyčných novin a časopisů, které jsme si nechali posílat nebo dovážet přáteli. Pěnu jsme přehoupli i do porevolučních časů, ale nebyla šance, v konkurenci nás to smetlo. Vydali jsme celkem zhruba deset čísel.

To je slušná výdrž! Někdo chytrej řekl, že časopis, jehož nevyšlo deset čísel, jakoby neexistoval. Čím ses živil za bolševika? A co děláš dneska? Máš možnost srovnání, jak se díváš na Rusko teď? Nebo v širším časovém horizontu?
Za bolševika jsem chodil do 18 roků do škol, mezi školou a vojnou jsem zkusil něco pracovat, ale z jedné práce jsem zmizel po třech měsících, to bylo v 1.brněnské a z druhé, z panelárny v Masné ulici jsem zmizel ještě ten den, co jsem nastoupil. Nutili mě dělat nesmyslnou práci, jako třeba zametat panelárnu… Zametáš obrovskou halu, kterou projíždějí domíchávače s betonem, všude bordel a prach. No tak jsem počkal, až si šli ostatní koupit v 10 sva-činu, do skříňky jsem hodil nafasované hadry a helmu a utíkal jsem s obrovskou úlevou k Formanovi na pivo. Týden se nic nedělo a já jsem měl pořád v občanském průkazu razítko, čili jsem byl vykrytý při fízlovských kontrolách. Jenže po týdnu došel domů dopis, ať okamžitě dorazím ukončit pracovní poměr nebo to nahlásí fízlům. Tak jsem šel
a paní na personálním se mě zeptala, proč nechodím do práce, jestli se mně u nich nelíbí. Tak jsem jí potvrdill (byla loajální, brala ten podnik Pozemní stavby jako svůj), že se mně u nich nelíbí. Pak 2 roky vojna, po vojně jsem se rozkoukával asi půl roku a pak jsem dělal měsíc nějaké obrubníky, dřina, dal jsem si s prací pár měsíců pauzu, pak asi hodinu topiče u autobusáků na Zvonařce, smrad z praženého koksu, zase pauza, pak rok hlídače u Stavebního bytového družstva Mír. Tam jsem měl hlídat stavbu jejich sídla ve Slatině, ale vždycky jsem počkal do tmy, až odešel poslední fachman, a jel jsem domů nebo na pivo. Ráno jsem tam zpátky naběhl v 5 hodin, ale jednou to nevyšlo. Na posteli, kterou jsme tam měli k dispozici, ležel můj šéf a řval na mě něco o hodinové výpovědi. Nebránil jsem se, byl brunátný vzteky a měl jsem o něho strach. Jel jsem domů dospat. A pak jsem si udělal rekord, dva roky ve zkušebně stavebních hmot v ulici Cimburkova. Ale ani tam to nedopadlo v klidu. Kolega v polovičním důchodu na hlavu nechtěl vykonávat jakousi činnost, že mu to zmrzačí záda. Zatáhli mě do toho sporu, jedni mě nutili tu práci dělat a kolega mě nutil ji nedělat. Tak jsem ji raději nedělal a dostal jsem dopisem domů důtku. Vedoucí byla ženská, nejspíš lesbička a když měly s holkama u ní v kanclu dýchánek, šel jsem se jí zeptat na tu důtku a dopadlo to tak, že jsem jí u kafíč-ka a zákusků tím dopisem trošku propleskl. Před holkama. Ale fak něžně… Tak to jsem taky letěl. Jenže to už přicházely revoluční časy, ta euforická doba. Práce a problémy s ní mě nemohly rozhodit.
A k Rusku: Momentálně z nich jde strach, aspoň to tak vnímám, Vždycky budou mít ambici být velmocí. Gorbačov byl mezi těmi bolševiky zjevením. Jinak je to pořád o tom, jak moc velký idiot tam urve moc. Vypadá to, jako by momentálně chtěli vrátit svoje teritorium sféry vlivu do původního stavu, jaký byl před rozpadem Sovětského svazu. Začali na Krymu a vysírají, kde se jen dá, Gruzie, Pobaltí, Moldavsko, Ukrajinu asi není třeba připomínat.

Asi je nepřesné se ptát na Rusko, potažmo Sovětský svaz, o vládnoucí garnituře si nedělám iluze ani v zemích, jimž se uvyklo říkat demokratické. Nakonec nikdy se moc nemluvilo o několika odvážlivcích, co v Moskvě na Rudém náměstí v 68 protestovali proti invazi vojsk do Československa. Měli jste krom zmíněného předání kontrabandu z Polska nějaké další vazby na disidenty nebo podobné buňky působící v tehdejších sovětských satelitech? A pokud se váš samizdat situoval na Rusko, šlo jen o opisy a překlady, nebo jste své zdroje osobně znali?
Jo, osm statečných… Bogorazová, Fajnberg, Litvinov, Dremljuga, Bajevová, Delone…. sakra, už si nevzpomínám na zbytek. No to byli opravdoví geroji! V té době a v Rusku… My jsme byli zaměřeni hlavně na překlady. Zdroje byly přes různé známé, kteří měli kontakty do Ruska a ti i občas něco pro Pěnu napsali. Ale původní články byly v drtivé menšině. My jsme moc kontaktů do ciziny neměli, ale pohybovali jsme se kolem protřelého disidenta Petra Pospíchala, ten měl kontakty pochopitelně nejvíce v Polsku, ale i v dalších satelitech Sovětského svazu a samozřejmě i na Západě.

Proslýchá se, že kromě Já jsem poznal máš v současnosti ještě angažmá v jisté Finské kapele?
Angažmá ve Finské kapele YHTEINEN MAKKARA si velice považuji. Hraji s nimi už pár měsíců a za tu dobu jsme ještě neměli ani jednu zkoušku, ale zato, podle mého názoru, jedno výborné vystoupení ve špeluňku Chicago 30. Je to partička lidí, z nichž některé znám, některé ne a hlavně nikdy nevíš, koho zrovna z kapely vyhodili a kdo nový se objeví coby člen. Fin tam ale asi není ani jeden, což neznamená, že kapela není Finská. Taky už jsem byl v Rakousku ve Finnské sauně a nepozastavoval jsem se nad tím. Kdo neviděl, má možnost na Krákoru.

Ptal se Fido