Loňský nesníh vystřídal letošní holomráz a poslední loňské Uši a Vítr první letošní. Číslo vychází k festivali Homér’s Memorial 15. ledna 2015, kde své CD pokřtí Radim Babák s nímž do novin udělal rozhovor Honza Bartoň. Sťatý Lukáš je střízlivý, Lu Vlach debatoval s Kristiánem Čurou (rovněž mu vychází kniha), v novoroční anketě jsme se ptali na uprchlíky, představíme poesii Petra Čermáčka (další křest knihy na festivalu Homér’s Memorial),  svezeme se Na vlně hořícího psa, Štěpán Mairovský inspiruje z druhého konce světa, Ivoš Krejzek recenzuje, novým plodným přispěvatelem je seveřan Vladimír Jaromír Horák a nechybí filmové (nejen) příspěvky Vojtěcha Landy, Krajní okénko (Ta Pájka), komentáře Mirka Václavka, fotky Zdeňka Vykydala, Blančin Blázinec, Oheň na střeše a další…

Brněnský hudebník a básník Radim Babák (narozen v roce 1974 v Brně) pokřtí na 5. ročníku festivalu Homér’s memorial v brněnském divadelním klubu Paradox své nové CD.

Radime, 15. ledna 2016 bys měl v Paradoxu pokřtít své nové CD „Tutepeto“, které vyjde
u vydavatelství Polí5. Jak probíhalo nahrávání?
Nahrával jsem na chatě „čočínů“ Blanky a Dráčka v Kutinách. Potřeboval jsem se uvolnit a naladit, takže první den proběhl s přáteli menší večírek, na nějž navázal dopoledníček a odpoledníček. Měl jsem s sebou dva nahrávací rekordéry s úmyslem nahrávat na oba současně, ale přimět ke spolupráci se podařilo jen jeden, a to především díky Marovi (basák Čočky). Pak všichni odjeli. Na seznamu bylo asi 25 písní k nahrávání. Příšerné vedro, hra na akordeon je v takovém počasí fyzicky náročná. Mezitím přemlouvání přístrojů ke spolupráci. Jen jsem se tak rozehrával, času bylo dost.  Po pár dnech přišly bouřky, akordeon se z té vlhkosti a změny teploty „nachladil“, jak nazývám „chrčení“ některého nebo více hlasů nástroje, musel jsem ho odložit, aby nedopadl ještě hůře. Sáhl jsem po kytaře a ukulele. Do střechy bušil déšť. Ukulele s novými strunami naladěné o oktávu níž připomíná zvukem kalimbu. Atmosféra, že by se dala pít. V hlavě náznak příběhu, který se měl dostat na nahrávku s původně zamýšleným názvem „Krajiny Lorelai“. Na zpáteční cestě jsem na mokré vozovce ťukl auto, přičemž škoda na něm byla málem menší než na naražené harmonice… Nahrávání o samotě na „jednoduchý“ rekordér bylo příjemné, ale chyběla osoba, se kterou bych nahrávku poslech, kdo by mi řekl: tohle ne, nebo pozměň parametry mikrofonu. Naštěstí potom masteroval Tomáš Vtípil.

Hudbou se zabýváš asi od 5 let (původně jako flétnista), jak bys popsal svůj hudební vývoj? Od samouka k učiteli hudby…
Jó flétnista! – s bráchou jsme dostali flétnu k Vánocům, když mi byly čtyři roky, od té doby jsme doma pískali na nervy. Brácha chodil na kytaru. Byl jsem s nástroji v kontaktu, občas mi někdo poradil (na flétnu i kytaru hrál i otec), ale mě nejvíc fascinovalo hledání a nacházení možností hry a vyluzování zvuků. Chodil jsem do přípravného ročníku ZUŠ, měl omluvenku z družiny, ale raději jezdíval s kamarádem MHD na konečné stanic, kde jsme ještě nebyli. Do flétny mě nevzali pro nedostatečný zájem. Brácha seděl u kytary a drtil pořád dokola etudy. Já poslouchal zvuk šalin a změti hovorů. V tom se ostatně mnoho nezměnilo dodnes. Pískal jsem, drnkal na kytaru, od mala cosi psal, hledal, měl potřebu se vyjádřit bez ohledu (a znalostí) na to, jak to dělají jiní.
Když jsem ale začal s akordeonem, u kterého se mi nalezené nedařilo uchovat do příštího dne, nadešel čas pro vyhledání učitele na ZUŠ. Později přišly i hodiny zobcové flétny a kytary. Občas chtěl ode mě někdo něco naučit, ale pak: Byl pozdní večer – prvního září – já seděl v Mýdle, slečny si odsunuly stůl od pánské společnosti. Přišel kamarád, jestli nechci jít do spodnější části hospody zvané Regenerace, kde se dávala dohromady nebo zkoušela kapela Urband, a já díky otravné situaci u stolů si šel za nimi zajamovat. Tam mi pak klarinetista Pavel Motl navrhl, jestli bych nechtěl učit na hudební nástroje. Muzika ani divadlo mě neuživilo, musel jsem běhat po brigádách, tak jsem souhlasil.
Z počátku mi byl přidělen jen jeden den učení, myslel jsem, že zvládnu učit tak maximálně dvakrát třikrát týdně, bylo to o nervy. Dnes učím denně. Je třeba být soustředěný, ale uvolněný. Chápu děti, kterým se nechce cvičit, ale vím, že se jim tento um může někdy hodit, i když nebude hudba jejich životní náplní. Kozel zahradníkem.

Na jaro chystá vydavatelství Ears&Wind Records vydat Tvoji první „oficiální“ sbírku poezie. Pokud vím, tak jsi doposud publikoval v Hostu, Umu pakultury, revui Dno a v edici Filtrační poezie. Jedná se o bilanční sbírku? A máš už název?
Myslím, že mi něco vyšlo ještě v Jihovýchodní poště. Kniha se bude jmenovat Bloudivé tříspřeží, protože bude obsahovat formálně tři různé oddíly.
Hledal jsem pro název jednoslovné označení pro tříspřeží z různých zvířat, ale nepovedlo se mi nic takového dohledat. „Bloudivé“ proto, že se tyto způsoby psaní v mém životě vynořují, zase mizí, jindy je v jednom období užívám současně. První část označuji pracovně jako tradiční, seriózní poezii. Druhá je experimentální, obsahuje i rozsáhlejší celek preparované poezie, která byla kdysi připravena k samostatnému vydání. Třetí část jsou kratší věci, často z „filtrační poezie“ (básně vydávané na filtrech do balených cigaret), ta bude zřejmě čtenářsky nejpřívětivější. Stále to ale vychází ze mě, z různých rovin mé osobnosti. Ještě se tam proplazí báseň „Samoúčel“, k narušení té trojky v titulu knihy. Jde o výběr z celé tvorby (bez posledních pár let, kdy se kniha připravovala), kterou považuji za stále životaschopnou a nosnou.

Chystanou sbírku ilustruje Fana z Vegalité. Jak jste se seznámili a proč sis vybral právě jeho ilustrace?
Fanu znám z počátku devadesátých let. Vídal jsem ho na koncertech a jiných akcích řádit pod pódiem se svým kámošem tak často, až jsme se seznámili a spřátelili. Shledali jsme podobný pohled na hudbu. Byl to první spoluhráč, se kterým jsem vystupoval veřejně. Hrával na trubku, ale i když ji zapomněl a hrál jen na nátrubek pozounu, jindy používaný jako dýmka, bylo to skvělé – jednoduše přesné. Mělo to grády! Grády mají i jeho kresby. Hrál jsem na jeho (a několika dalších výtvarníků) vernisáži ve Vaňkovce (ještě to nebyla Galerie, zato se tam žilo umění). Fana mi nakreslil booklet k mému prvnímu sólovému CD „O chuti do života“. Volba výtvarníka byla jasná.
Společně s Víťou Ťovajzem Holatou a dalšími hudebníky figuruješ v dalším projektu, kde přednášíš poesii do hudebního pásma složeného Ťovajzem. Jak probíhá tato spolupráce?
Někdy jde o diskusi, které básně zpracovat dál, jindy Víťa donese texty, které jsou někdy alespoň pro mě objevem. Hudba je převážně Víťova, ovšem jsou tam pasáže, kde je prostor pro vyjádření jednotlivých hudebníků.
Nejde o jednoduše poslouchatelné věci, přesto si myslím, že některé zpracované básnické počiny jsou ostudně málo prováděné. Je zajímavé se nořit do poezie stále hlouběji jejím opakovaným čtením. Nebo poslechem.

Dříve jsi vystupoval s kapelami Pařez, Čvahchtavý lachtan, Lippany a dalšími.
V současnosti hraješ s hudebními tělesy Čočka, Česnekový hlavy, Kapela Sobola II, příležitostně [che] s Tomášem Vtípilem. Jak si vybíráš své spoluhráče? Máš intuici, která ti napoví, zda do nějakého projektu jít či ne?
Jde o oslovení, vyzvání ke spolupráci, zkoušku, přátelství, souznění, nikotinismus. Pařez jel hrát před léty na Kurelovy narozeniny (organizátor fesťáku v Řepicích u Strakonic). Pařez byl personálně prolnut s Čočkou, která tam hrála taky. Mohl jsem jet buď nekuřáckým nebo kuřáckým autem. Jel jsem s Blankou a Dráčkem, prý jim odešla flétnistka, zda bych ji nezaskočil. Cesta byla dlouhá, tak bylo na zkoušku dost času. Od té doby hraju s Čočkou.

Působil jsi také v divadle Líšeň jako loutkoherec, dále v divadle Facka či příležitostný zvukař v divadlech Husa na provázku
a U Stolu. Spolupracuješ ještě s nějakým divadlem? Mám dojem, že jsi byl osloven Petrem Kryštofem pro Divadlo v karanténě…
Pro Divadlo v karanténě jsem se podílel jako spoluhráč a autor části hudby v česko-romském hudebním tělese pro česko-romské představení Romeo a Julie. Taky jsem se podílel autorsky i instrumentálně na hudbě k představení pohybového studia Cyranovy boty Půlměsíc, pojednávající o problematice potratů. Zrovna jsem doma před malováním škrábal omítku, inspirace byla nasnadě.

Každoročně pořádáš v brněnské hospodě Mýdlo podzimní večírek, kde zveš spřátelené muzikanty. Jak jsi k tomuto nápadu přišel a jak dlouhá je to tradice?
Mihnul jsem se už při budování hospody. Po otevření byla mou domovskou, chtěl jsem tam přátelům zahrát. Letos to bude podvacáté. Sleduji, jak se publikum proměňuje, jak se proměňuji já a hudba, kterou se zabývám. Mýdlo zůstává konstantou. Ukažte mi pevnou hospodu a pohnu hudbou, ha ha!

Jaký typ koncertů ti nejlépe vyhovuje? Hospodské, kavárenské, festivalové? Sám či s kapelou?
Jde o pozornost, naladění publika, pak je jedno, kolik posluchačů je. Nejraději bych ale hrával doma, kam by si mě posluchači chodili poslechnout. Hraní na festivalu s komorní atmosférou, to by bylo ono! Ale aby to tepalo!

Již několikátým rokem jsi ženatý a od té doby máš 2 děti. Změnilo se něco zásadního? Náhled na svět? Inspirace k tvorbě?
Je to náročnější časově. Rodina je atak na kulturní život jedince. Více zvažuji, zda má cenu hrát na kdejakém večírku, nebo se radovat s mými úžasnými dětmi. Nestíhám vernisáže. Doufám v nalezení rovnováhy. Děti jsou sice úžasné, ale náhled na svět mi zásadně nemění, spíš mi pomáhají uvědomit si, kolik je ve mě stále dítěte a jak dětinský základ mají některá rozhodnutí mnohých osob. Díky dětem se mi dostávají do rukou věci, kterým bych jinak nevěnoval pozornost. Třeba nafukovací balónek, na který se skvěle „skrečovat“, což používám např. v Česnekových hlavách.
Radime, spolu se založením rodiny jsi začal dálkově studovat uměnovědu na brněnské Filozofické fakultě. Dokážeš to skloubit s rodinným životem, prací, zkouškami a večírky?
Je to obor, který jsem si vybral, abych si prohloubil a utřídil znalosti toho, oč se dlouhodobě zajímám. Učit se dá v dopravních prostředcích a po nocích, až všichni usnou, neusnu-li taky. Chybí mi jedna zkouška a dopsat bakalářku, nyní mám přerušeno.

Byl jsi od počátků častým a vítaným hostem večerů Potulné akademie, která založil J. E. Frič a po dobu 7 let probíhaly každý týden bez přestávky. Chybí ti toto každotýdenní setkávání u piva a kultury?
Krásné časy, krásný festival. Moc chybí. Dnes už bych nebyl tak pravidelným návštěvníkem, ale určitě něco takového velmi chybí. Každotýdenní přiblížení tvorby nežijícího básníka, živoucí básník a mezitím muzika, to bylo jedinečné už v té pravidelnosti. Bylo v tom kus práce (v dobré smyslu slova)! Naštěstí se lidi kolem všichni nevytratili, nezalezli ke svým počítačovým ponkům apod., ale jsou stále aktivní a akce pokračují, i když v trochu jinačí podobě. J. E. F. tu stále je.

Co máš za lubem, až bude venku nové CD i kniha?
Mě zajímá experiment – co lze ještě s daným materiálem udělat, posunout, vyjádřit pro tuto chvíli výstižněji. Snad se v dohledné době povede další cd. Píšu a skládám. Mám jistý nápad na hudební projekt, který se má odehrát v bytě či domě, ale nepředbíhejme…

Ptal se Honza Bartoň