UŠI A VÍTR KE KRÁKORU 2017

Červnové číslo Měsíčních novin Uši a Vítr přináší rozhovor Jirky Severy s Romanem Josefíkem, představuje Mikyho Marusjaka jako autora aforismů, najdete zde tři fotoreporty, recenze a celou řadu dalšího čtiva. On-line verse grátis, tištěná podoba předplatitelům tradičně do schránky, k mání na Krákoru, případně v Admiře na Čápkově ulici v Brně a v dalších  dobrých podnicích.

 

KDO TO TAM ZPÍVÁ, VLASTNĚ ŘVE?

Frontman alternativního hudebního tělesa The Rozladěn, pookupační ročník 1969. Kastelán na Žumberku, mizerný kytarista, skvělý performer a deklamátor, samovzdělanec, co se na vysoké škole naučil plavat.

Jméno Vaší kapely na mne působí nevšedně, provokativně. Jak jste ke jménu přišli? Stojí za tím jménem nějaký příběh?
Abych řekl pravdu, již si nepamatuji, jak mě ten název v létě roku 1989 vůbec napadl… Rozhodně se nevymyká z názvů jiných tehdejších novovlnných, alternativních i undergroundových kapel. O tomto fenoménu více či méně zvláštních a dokonce i vtipných pojmenování českých či československých kapel ostatně existuje skladba Skrytého půvabu byrokracie Seznam názvů vybraných kapel z raritního CD PF 2013, kde pěkně podle abecedy Jakub Žid vyjmenovává některé daleko nevšednější a provokativnější záležitosti… Příběh názvu Rozladěn a později The Rozladěn by mohl banálně souviset s tehdejší neschopností většiny členů hrát nějak solidně na nějaký hudební nástroj a natožpak zpívat… Při hudebních hluchu (to je ostatně také název kapely). Spíše se v něm ale odráží jednak realita tehdejší doby a pak třeba i má soukromá existence. Sice sklonek socialismu, ale kdo to tehdy mohl tvrdit s jistotou, i když náznaky pochopitelně byly a dokonce se dostaly i k nám do pohraničního venkova. A s tím pohraničím pochopitelně souvisí i železná opona za vesnicí, domem, u silnice, čili dokonalý koncentráčnický pocit a potom mě osobně coby zkrachovalého vysokoškoláka (alespoň jsem se na VŠ naučil plavat…) čekala tehdy povinná vojna a nápady spojené s blázincem a modrou knížkou k nám zase tak moc nedorazily… Čili když to shrnu, názvu dominoval jakýsi tehdejší životní pocit, který ovšem tak nějak přetrval i do současnosti, jen se třeba již tolik nedotýká mého soukromí, ale okolní společnosti a komerčních sraček.

Můžete popsat prvotní okolnosti, setkání či impuls, který vedl k založení kapely The Rozladěn? 
Potřeba nějak se realizovat? Zní to jako legenda, nicméně faktem je, že jsem si za vydělané peníze bramborovou brigádou někdy na podzim 1987 pořídil španělku. Zdatnější spolužáci mě povětšinou právě na té brigádě naučili těch pár potřebných akordů. Povětšinou tři… Bubeník si zase po shlédnutí filmu Hledám dům holubí („Habaděj, habaděj!“) pořídil bicí. Respektive mu je koupili rodiče. Pod dojmem z dua Bittová – Fajt jsme se tedy sešli u něj doma k nějakému možnému zkoušení a tvoření. Naštěstí se u něj v pokoji mihla i jeho sestra, tehdy čtrnáctiletá a již virtuózně hrající na akordeon – tahací harmoniku a byla okamžitě vtažena do děje. Začaly vznikat první skladby a třeba věci jako Student a Hlavy po úpravách v čase hrajeme dodnes! Vzápětí se rovněž přidali i zbývající kamarádi. Flétna, saxofon, později i housle. Téměř všichni mladí ze samotných Novohradských hor tak založili kapelu. Tehdy na prvopočátku čistě akustickou a přesto alternativní a neobvyklou.

Jste součástí kapely od jejího počátku? Jaká byla situace v prvopočátcích kapely?
Ano, jak je zřejmé z předešlého The Rozladěn je „mým dítětem“. Počáteční vývoj byl přerušen také již zmiňovanou „čestnou vlasteneckou povinností“, kterou jsem byl nucen si splnit v letech 1989 – 1991. Jako poslední jsem odcházel do Pardubic k dělostřelcům na dva roky. Po Sametové revoluci došlo ihned na jaře 1990 ke zkrácení povinné vojenské základní služby na rok a půl. V našem případě pak armáda učinila kompromis a poslala nás domů po 20 měsících koncem května 1991. Můj otec byl na vojně v srpnu 1968, já zase v listopadu 1989… Zřejmě to tedy máme v rodině, že osudové chvíle tohoto národa jsme nuceni trávit v kasárenském uzavření… Kapela se pokoušela ještě během podzimu 1989 obsadit můj post za mikrofonem někým jiným, ale zůstalo pouze u pokusu. Ihned při prvním opušťáku v únoru 1990 došlo k vystoupení na koupališti (uvnitř) v Horní Stropnici a při první dovolence v červenci 1990 pak kapelní kolega uspořádal I. rock-session taktéž v této naší střediskové obci. Objevily se i další možnosti hraní jinde a tudíž v srpnu následovalo Sezimovo Ústí, v říjnu třeba Starý Pelhřimov a v březnu 1991 potom i legendární první akce U Kůrků Na Zbuzanech v Jindřichově Hradci. Zde jsem si obdivně prohlížel stůl s „houněmi“, aniž bych po vojensku vystřihaný tušil, že jedna z nich s námi v dalším roce začne hrát! Armáda mi nečinila potíže a dost často jsem se coby „štábní krysa“ dostal domů, čili s hraním problém nebyl. Bylo vůbec velice zajímavé a poučné pozorovat demokratizační změny v ČSLA… Hraní si na vojáky… Pořád se někde něco uklízelo a třeba v tom posledním roce jsem měl jako osobní zbraň přidělenu pistoli, kterou jsem vůbec neviděl… Po mém návratu do civilu okamžitě následoval II. rock-session. A také neshody, ba přímo konflikty, které jsme řešili v místní hospodě. Ostatně jak jinak… Namísto houslí tedy ten samý člověk začal hrát na basu a došlo k elektrifikaci. S jindřichohradeckým Snížou jsme se zase více seznámili v prosinci 1991, kdy rodiče zakázali bubeníkovi s harmonikářkou účastnit se další z akcí a to tentokrát v Horní Radouni. Chtěl vůči tomuto aktu sepisovat nějakou petici… Jedno ze stěžejních vystoupení jsme v únoru 1992 ještě absolvovali bez něj. Jednalo se o předskakování tehdy hodně populární Půlnoci v Českých Budějovicích. Následující měsíc již ale populární jindřichohradecká mánička pouze po poslechu nahrávek zvládla první pohostinné vystoupení s námi a od jara téhož roku byla regulérním členem. Občas jsme využívali i známého Fouse, který performoval ve skladbě Student na housle. Posléze od tohoto upustili s tím, že tento člověk svým vzhledem jednoznačně patří k image kapely, nemusí na nic hrát, stačí, když na tom pódiu pouze bude. A on nejen že byl, ale začal i excentricky tančit. No a takto jsme fungovali až do konce roku 1995.

Neměli jste v době vzniku problémy s předlistopadovými vládnoucími orgány?
Vzhledem k založení kapely až v létě 1989 jde spíše o takové úsměvné příhody a rozhodně se nemůžeme a ani nechceme považovat za nějakou pronásledovanou skupinu, což vskutku není a nebyla pravda! První naše veřejné vystoupení bylo naplánováno na 18. 8. 1989 a to na terasu hotelu v Hojné Vodě. Nezletilá harmonikářka s bubeníkem ale po tomto termínu měli odjet s rodiči do tehdejšího Západního Německa, odkud si mimochodem Pepa přivezl zbrusu novou hudební věž, která nám ještě dlouho potom hodně dobře posloužila! Rodiče tedy dostali vízum, devizový příslib a absolvovali veškeré tehdejší obstrukce. Logicky pak nechtěli riskovat nějaký průser z nějakého našeho fidlání před lidmi a hlavně před památným výročím 21.8. Vystoupil jsem tak pouze v duu s flétnistou pod názvem „Duo R“ a dodnes nechápu tu drzost, se kterou jsem dával všanc své minimální či prakticky vůbec žádné hudební umění… Vskutku „kytarista zoufale hledající akordy“, jak to později zhodnotil v jednom tehdejším alternativním plátku Stanné Právo, jeden člověk z Tábora. Nicméně z této produkce existuje i hodně vtipná nahrávka, v níž je slyšet švitoření ptáků i zoufalý štěkot hospodského psa, vlčáka Bojara, pokaždé když jsem se rozhodl deklamovat texty… Zástěrkou tohoto vystoupení bylo promítání nějakých sovětských filmů – kravin ze strany vojáků, pohraničníků z blízké posádky v Šejbech. Vše pak zaštítila dobrá duše místní kultury, v tomto čase již i knihovnice, paní Šulistová, které se pak na MNV v Horní Stropnici ptali, zda neohlášená hudební produkce byla v pořádku, když byly domluvené pouze sovětské filmy… („Jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký“ – Bondy). Dokonce i já jsem byl dotazován tehdejším místopředsedou, či tajemníkem MNV, zda také hraji v tom „DUOR“?… Cestou z vyzvednutí povolávacího rozkazu, kdy se uvolil odvést mě těch 5 km domů do kopce, abych dříve stihl hospodu… Mimochodem tento člověk je i nadále v radě obce. Za KSČM. Pochopitelně… První dva regulérní koncerty celé kapely proběhly 2. 9. opět na terase výše zmíněného hotelu a 23. 9. tamtéž, ale v jídelně. Vždy jsme se pouze domluvili s legendární paní hostinskou Matyldou a nějaká povolení, soudruhy, MNV i pohraničníky (natožpak OSU – viď Fido) již neřešili a nic zásadního se ostatně ani nestalo. Jinak ale stačilo třeba přenášet žebřík z jedné blízké vesnice do druhé, či mít na zádech batoh a Pohraniční stráž zasahovala buzerující perlustrací… Poměrně značné problémy měl ale za socialismu náš kytarista, populární jindřichohradecká mánička Mirek Snížek „Sníža – Sněhulák – Výhoda“, který soudruhy provokoval již jenom svým vzhledem. I díky tomu, že se angažoval v Mírovém klubu Johna Lennona a distribuoval různé nezávislé tiskoviny. K tomuto se mu sešlo i řízení pod vlivem a zejména hraní písní Karla Kryla v jedné z místních hospod, kde ho nějaký bdělý občan napráskal. Pomohl mu tenkrát jiný písničkář, a sice Ivo Jahelka, zpívající jindřichohradecký právník. Ovšem v podmínce u něj v létě 1989 našli Několik vět a před uvězněním ho zachránila změna režimu i Havlova amnestie z ledna 1990.

V jakém složení hrajete v současnosti? 
Hodně silná hudební sestava vykrystalizovala v roce 1996, kdy s námi namísto stávajícího basáka Šuldy, začal hrát můj bratranec Jirka Čajan, vulgo Čája, či George. Tu basu ale bral spíše jako záskok, sehnal za sebe náhradu v podobě Petra Břehouše Břehovského, ostatně také pocházejícího z Horní Stropnice a začalo období intenzivního hraní i výrazné elektrifikace. Přeci jenom dvě kytary a basa. Harmonikářka Janina pak skončila v roce 1998, kdy byla v požehnaném stavu a v očekávání prvního potomka. Sehnala za sebe náhradu v podobě svého žáka ze ZUŠ v Českém Krumlově a Ondra Svoboda s námi absolvoval poslední dva roky více aktivního hraní. Bratranec Čajan se pak v létě 1999 rozhodl realizovat jinak, já se následujícího roku oženil a zplodil syna. Pepa bubeník pak vážně onemocněl a bohužel v roce 2002 zemřel. V té době kapela ale již nefungovala. Znovu se obnovila s jindřichohradeckým Jackem (Roman Urban) za bicími pouze příležitostně na podzim 2002 k uctění památky předešlého drumera a pak i o dva roky později ke dvěma vystoupením na Žofíně a ve Frymburku. Po zhruba deseti letech byla impulsem k další obrodě chuť prapůvodního basáka a nyní již i manžela harmonikářky Šuldy. A vůbec první hraní v dnešní sestavě, kterou si dovolím níže popsat, proběhlo v Hranicích u Nových Hradů dne 18. 4. 2015 a jenom bych ještě poznamenal, že jednoho „světového“ instrumentalistu a bratrance vystřídal jiný a opět bratranec… Totiž záměna el. kytary za housle. Dnes tedy hrajeme takto: Roman „Oska“ Josefík – deklamace textů, „zpěv“ i křik, Jana „Janina“ Šulistová – akordeon – tahací harmonika, Vladimír „Vládík“ Čadek – elektrické housle, Miroslav „Sníža“ Snížek – elektrická kytara, Petr „Šulda“ Šulista – basová kytara a Roman „Jack“ Urban – bicí nástroje. Kromě vzájemné faktické příbuznosti zůstalo i teritoriální rozdělení na Novohradskou a Jindřichohradeckou sekci a v podstatě i rodičovský vztah nejstaršího a nejmladšího člena skupiny. K té skupině ještě jedna vtipná historka. Legendární hostinskou Matyldu navštěvoval v její provozovně – osvěžovně na Hojné Vodě i jistý chalupář Pavel Rendl. V případě, kdy jsem do dveří hospody vstoupil i já sám (bez ostatních hudebníků – kamarádů), neopomenul tento poznamenat: „Á skupina jde“… A aby byl výčet kompletní, nesmím ještě opomenout ani prapůvodního člena Petra „Doďu“ Duška, básníka ze Žofína, který hrál na saxofon a flétnu.

Kdesi jsem četl, že se sám označujete za „deklamátora textů“; kdo je jejich autorem? Píšete i Vy sám? Nezpíváte i tak občas?
Ono to zní lépe, než křik či řev (v mládí…). Ostatně i sám Magor při jeho společné návštěvě se Snížou v září 1996 u něj v Prostředním Vydří při poslechu naší demonahrávky „…slova od léta“ pronesl: „Kdo to tam zpívá, vlastně řve?“… Autorem textů jsou povětšinou různí více či méně známí básníci z okruhu českého literárního undergroundu, zejména Egon Bondy, ale třeba i američtí autoři beat generation. V množství menším než malém pak máme i vlastní zastoupení a dokonce tedy i já sám… Zpívání – nezpívání mi naposledy vyčítal někdy v roce 2004 při tom krátkodobém obnovení kapely kolega Kůča z populárních krumlovských Bratrů Karamazových, který také někdy v té době odložil kytaru a věnuje se pouze zpěvu. Měl bych se prý po tak dlouhé době nad sebou zamyslet a začít… Ostatně již při těch našich úvodních vystoupeních v roce 1989 si jedna místní chalupářka myslela, že si se mnou zazpívá… Střízlivý zpívat příliš neumím, zní to falešně a momentálně se tomu přeci jenom v některých skladbách blížím a dokonce talentovaný violocellista Josef Šulista, syn basáka a harmonikářky, kterého zatím marně lákáme do kapely a který je při svém věku 14 let přesně v tom samém životním období jako jeho matka, když s námi začínala hrát, tvrdí, že tu a tam má můj projev blízko k rapu… Zřejmě má na mysli skladbu Leden.

Neplánujete zařazení dalších nástrojů, spolupráci s jinými muzikanty apod.?
Mladého Pepu Šulistu jsem již zmiňoval. Je zvláštní, že v pubertě ho The Rozladěn vůbec neoslovuje, kdežto ve věku okolo 10 let byl pro tuto muziku nadšený a zapálený… My jsme ale hlavně vůbec rádi, že jsme se po tak dlouhé době znovu dali dohromady, i když je vše poněkud komplikované věkem, dětmi, prací, jinými zájmy a zálibami a hlavně tou vzdáleností mezi Novohradskými horami a Jindřichovým Hradcem. Zkoušet třeba jezdíme do Horního Skrýchova za výše zmíněným okresním jihočeským městem, kde má pronajatu zkušebnu náš bubeník ještě s dalšími místními muzikanty a jedná se zhruba o 70 km vzdálenost, čili 70 km jedna cesta tam a druhá poté zpátky. Pokud ovšem nemusíme ještě vézt houslistu do krajské metropole Českých Budějovic… Ke všemu drumer Jack aktivně vystupuje se Smutným Karlem i dětským rytmickým souborem Hakuna Matata a Sníža zase s Bez záruky. Je ale dost možné, že si s námi občas v nějaké skladbě pohostinně zahraje bývalý saxofonista a možná uspořádáme něco většího k třicetiletému výročí vzniku kapely a pozveme pochopitelně i někdejšího kytaristu a basáka. Jinak v minulosti ještě i nějací jiní lidé s námi vystupovali jako záskok, či na zkoušku, či v období nějakých chystaných, ale nakonec nezrealizovaných personálních posunů či přesunů. Namátkou zmíním houslistku Esther-Rebeccu Neumann, kterou dnes seriózní vážná muzika v Rakousku živí, houslistu i klávesistu Jirku Macha, basáky Karla Oupora a Vlastu Kleina či saxofonistu Petra Tajrycha, který již bohužel také není mezi živými.


Mohl byste uvést nějakého spisovatele, který by byl blízký celé kapele – v jakémsi „vyšším smyslu poetickém“? Nemám tím na mysli, že byste si vzájemně násilně vyměňovali knihy, ale spíše v tom myšlenkovém duchu – pro představu bych uvedl třeba vztah pražského undergroudu k myšlenkám L. Klímy, apod.
Tak takto to u nás nefunguje. My se opravdu teď scházíme zejména k hraní a zkoušení, přičemž ani jedna činnost není příliš častá… Tu a tam pak následuje i hospoda, tmelící a jednotící prvek každé pořádné kapely… No a právě v lokále se povětšinou u zlatavého pěnivého moku vedou různé více či méně intelektuální plky… Dojmy z četby či poslechu nahrávek jsem si v posledních letech daleko častěji vyměňoval se svým vltavotýnským kámošem, vašnostou Standou „Kryžovatkou“ Vandou, než s ostatními členy kapely. Celé skupině ale asi bude blízký již zmiňovaný Egon Bondy, když už od něj máme zhudebněných nejvíce textů a to zejména z jeho období na přelomu 80. a 90. let uplynulého století, tedy ze sbírek Básně 1988 aneb čas spíše chmurný, Odplouvání a Dvě léta. Bylo pro mne docela šokem, když jsem se poprvé právě z úst Magora v září 1996 dozvěděl o jeho spolupráci s StB. Ta se pořád docela řeší mezi lidmi, kteří autora znali osobně, a toto téma tyto lidi také dost rozděluje. Já osobně nechci a ani nemohu soudit. Každopádně jsem na Egona Bondyho nezanevřel a asi daleko kontroverznější je v tomto kontextu spolupráce Jim Čert, o Nohavicovi nemluvě…
Existuje nějaký básník, jehož texty byste třeba chtěli zhudebnit, ale ještě se tak nestalo?
Napadá mě guru celého českého undergroundu Ivan Martin Jirous, řečený Magor a možná i soudobý již klasik Jiří Hásek Krchovský. Otázkou ale je, zda vůbec budeme do budoucna tvořit nějaké nové hudební věci a k nim tedy i logicky potřebovat texty? Kapela opravdu funguje hlavně příležitostně a za těch necelých 30 let přerušované existence máme plno skladeb z minulosti, ke kterým bychom se mohli a v mnoha případech i chtěli vrátit a nově upravené je hrát. Napadá mě třeba Moc s s textem – básní Gregory Corsa, která úžasným způsobem reflektuje současnou politickou situaci v naší zemi. „Moc je odmocněná, moc je to, co se děje, moc je smutně prazákladní, moc se získává bezmocí“ atd.

Jakou muziku rád posloucháte?
Slušelo by se odpovědět ve formě ticha, či přírodních zvuků konečně probouzející se jarní přírody, nebože nechci být ovlivňován ve své tvorbě případnými vlivy někoho jiného… Momentálně toho ale opravdu příliš neposlouchám. Všeobecně si hudbu pouštím po ránu během potřebného cvičení, poněvadž téměř dvoumetrová postava má již věk náchylný k bolestem zad… V přehrávači je tak nyní CD Baletu Československého rozhlasu, což je jeden z posledních objevů naší alternativy, jakási „supergruppe“ tvořená špičkovými muzikanty jiných kapel. V období okolo Velikonoc to pak stylově byli PPU – Pašijové hry velikonoční. Další poslech muziky se u mě odehrává převážně večer a v noci za tmy i při práci na PC, tudíž digitální podoba. A takto to funguje hlavně v zimě, kdy je na podobnou činnost, zájmy a záliby více času a nastávají i příhodnější podmínky. Viz to brzké stmívání se. No a poslední příležitostí je poslech v autě, kterým zase ale moc často nejezdím… Mám tam pořád ještě autorádio s přehrávačem kazet a momentálně již několik měsíců točím Oboroh, Betulu Pendulu, Toma Waitse i Adama Michnu z Otradovic a jeho Loutnu českou. V posledních letech ale opravdu sleduji zejména okrajovou českou scénu a to i v souvislosti s festivalem Krákor, což je v podstatě jediná hudební akce, které se pravidelně účastním a tak bych namátkou mohl vyjmenovat kapely jako Hrozně, Ylo, Skrytý půvab byrokracie, již opět neexistující Mongolovy městské sady, ale i Postiženou oblast, Špinavé spodní prádlo (ti jsou mi velmi blízcí a zvláště verš skladby Bezmocnost – „seru vám na to, co vynáší – já mám rád totiž, co povznáší“!), Děti kapitána Morgana, Houpací koně, Slum, Hynkovy zámky, Old Minka Band, Já jsem poznal, Sblížen atd. atd. (abych necitoval onu skladbu SPB Seznam názvů vybraných kapel…). Jinak jsem v té druhé polovině 80. let minulého století dá se říci vyrostl na tehdejší brněnské alternativní scéně a jmenovitě mě velmi oslovily kapely Z kopce, E a Dunaj, přičemž Dunaj a „Kolšák“ byly opravdovým fenoménem své doby bez náležitého a zaslouženého ocenění!

Jaké knihy rád čtete?
Četba je podobně jako poslech muziky v mém případě hlavně zimní záležitostí a byly doby, kdy jsem třeba nestíhal číst noviny, nebo různá periodika… To se ale postupně a snad i věkem mění. Podobně jako v hudbě, tak i u knih mě zajímá hlavně ten okrajový fenomén, čili opět underground, alternativa, rockové i folkové záležitosti, beat generation atp. Z autorů bych mohl jmenovat onu druhou, mladou vlnu undergroundu z 80. let a z okruhu kolem Revolver Revue. Jáchym Topol (těším se na jeho novinku Citlivý člověk), Petr Placák, Vít Kremlička, Viktor Karlík (i když on je hlavně výtvarníkem). Opomenout nemohu Jana Pelce, Viktora Haita, samozřejmě Magora se Zajíčkem či Brabencem. Také mě oslovují historické, společenské i politické záležitosti a v poslední době jsem přišel na chuť i povídkové nebo románové beletrii. Dost často s historickým podtextem. Momentálně mám rozečtenu publikaci o Milanu „Plukovníku“ Kubesovi Život jednoho exulanta v soukolí dějin od Miroslavy Havelkové, obasahující vzpomínky na tohoto nedoceněného člověka, faksimile dokumentů k němu se vztahujících i jím osobně sepsané paměti. Bohužel pouze do roku 1989, poněvadž po těžké nemoci dotyčný zemřel, aniž by toto dokončil. Milan Kubes je úžasnou esencí kombinující osud emigranta, undergroundu, ale i katolictví (Opus bonum) a spolupráci s vysídlenými sudetskými Němci, což všechno jsou témata, která oslovují a zajímají i mě. V poslední době mě baví při občasných návštěvách Českých Budějovic vyhledávat venku v krabici na ulici před knihkupectvím Kanzelsberger knihy doslova za pár pětek, které jsou třeba i více či méně mechanicky poškozené a dá se takto natrefit na úžasné poklady! Namátkou zmíním Dlouhý návrat Andrew Krivaka. Knihu věnující se zejména 1. světové válce z pohledu elitního odstřelovače. Ostatně máme právě stoleté výročí tohoto masakru, takže se to i hodí. Líbila se mi i pravděpodobná historická fikce o Janu Žižkovi, lapkovi na panství rožmberském od Richarda Dostála. K oblíbeným autorům ovšem patří i ten Vámi zmiňovaný Klíma a také třeba Deml, Váchal, a kdybych měl jmenovat pouze jednoho jediného, byl by to Bohumil Hrabal, na kterém jsem opět dá se říci vyrostl. Musím ovšem zmínit i naše jihočeské soudobé a poměrně známé literáty a to Jiřího Hájíčka a Davida Jana Žáka, který si ostatně rovněž velice zamiloval Novohradské hory, pořídil si zde maringotku a dost často tu i se ženou a malým dítětem přebývá.

Nemohu se nevyhnout situaci v českých a moravských zemích v otázce politické: Sledujete politické dění u nás? Jaký je Váš názor na vývoj „těch našich 25 let po sametu“?
Politiku pochopitelně sleduji, přestože zastávám všeobecně sdílený názor, že to je jedno veliké svinstvo… Možná mi vadí i umění kompromisu, ale bez toho to nejde a i já jsem ostatně tolerantní člověk, schopný vyjít s každým. Snad… Sám sebe bych charakterizoval jako konzervativního liberála s příklonem ke středovým politickým stranám. Nejsem ale pochopitelně žádný politický fanatik, či náruživý fanda někoho, či nějaké strany. Nikdy jsem nevolil nic velikého, ani momentálně populárního, i když rozumím vzestupu Babiše poté a po tom, co tu provedla předposlední vláda, respektive její premiér, kterému se ostatně prý podobám, jak poprvé rozeznal nějaký další stabilní návštěvník Krákoru od vás z Moravy… Mým velikým politickým tématem je třeba otázka lidských práv a s tím úzce související záležitost týkající se Číny a Tibetu. Je až neuvěřitelné, jaký strach mají diktátoři a nedemokraté z myšlenek a osobnosti tibetského duchovního vůdce dalajlamy. Já také nikdy neodpustím Zemanovi, Sobotkovi, Štěchovi, Hamáčkovi a Zaorálkovi servilní prohlášení vůči Číně po přijetí dalajlamy ministrem kultury Hermanem. A to mohou všichni jmenovaní sociální demokraté momentálně (květen 2017) vystupovat proti sprostému mstivému dědkovi z Hradu jak chtějí! Oni lidé bohužel všeobecně rádi zapomínají prohřešky našich politiků, či spíše pseudopolitiků, poněvadž ti nyní mají neuvěřitelnou hroší kůži a drzost, přičemž jim prochází to, co by v letitých demokraciích nebylo absolutně možné. A opravdu je nebezpečný oligarchismus Babiše, orientace Zemana na Rusko a Čínu, strašení uprchlíky a o vystupování z EU či NATO ani nemluvě. Náš bývalý jihočeský hejtman Zimola je pak kapitola sama o sobě… Dokonalý příklad zblbnutí snad mladého a nadějného politika mocí. „Všechno je komplot politických konkurentů a spostá kampaň“… A vůbec nejhorší by pro mne osobně byla varianta vítězství Babiše ve volbách, jeho premiérský post v tandemu s pokračujícím prezidentováním Zemana a korunu všemu může nasadit Zimola coby nový předseda ČSSD… Potom Pán Bůh ochraňuj tento politicky rozdělený národ! Ono je vůbec zvláštní, že pokud se do parlamentu dostanou strany mimo něj, jedná se o různá podivná hnutí, či extremisty… Já třeba poněkud masochisticky sleduji i naštěstí pouze okrajovou politickou scénu v podobě Klubu Českého pohraničí, či Národní domobrany. Směsice komunistů, lampasáků, nacionalistů a pro rusky orientovaných pomatenců. Slušně řečeno. V Národní domobraně se dokonce výrazně angažuje můj bývalý pracovní kolega z Jihočeského muzea František Krejča, který přitom není duševně zdráv… Na druhé straně mě těší odpor proti tomuto a kvituji s povděkem jednoduchá a vše říkající hesla na různých demonstracích. „Jsme západ!“, nebo z poslední doby „Nejsme kampaň!“. Vskutku naprosto výstižné! Za malý zázrak opravdu považuji pád socialismu u nás v roce 1989, odstranění železné opony a náš návrat do Evropy. Opravdu bychom si měli vážit našeho ukotvení v EU a NATO a uvědomit si, že se máme hodně (vulgo kurevsky) dobře v našem světě bez hranic, válek a výrazného nacionalismu. Bohužel ale stále sílícímu množství různých individuí je toto málo a zřejmě mají potřebu si zastřílet… Také si pochopitelně vážím našeho posledního skutečného prezidenta Václava Havla a je jen škoda, že jeden příznivec undergroundu nebyl po 10 letech samolibého typa vystřídán dalším, a sice jeho jasností Karlem. Ona by nám vůbec možná prospěla i osvícená monarchie a také systém přímé volby prezidenta v neprezidentském systému je rovněž úchylkou naší politiky… Tak asi tak.

Někde na internetu jsem zahlédl Vaši fotografii coby kastelána na hradě Žumberk – jste jím ještě stále? Můžete mi osvětlit, co vlastně takové (dle mého krásné) povolání obnáší, jak jste se k němu dostal apod.? Je to spíš koníček nebo poslání? Musíte mít velmi blízký vztah k historii…
Žumberk v jižních Čechách není hradem, nýbrž tvrzí, která je dosti unikátně součástí původního opevnění, jehož součástí bylo i šest válcových věží – bašt, z nichž se jich pět dochovalo až do dnešních dní. Hradní zřícenina Žumberk se pak nachází ve východních Čechách. Tolik jenom malé upřesnění. Měl jsem na gymplu spolužáky, kteří docela toužili po tom, stát se někde kastelánem. Třeba na Kašperku. Já jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Životním omylem jsem studoval strojařinu v Plzni, jak ostatně již bylo výše naznačeno a před i po vojně pracoval v lese jako dělník v pěstební činnosti. Oba moji rodiče se takto také živili a já vlastně již o prázdninách na gymplu v rámci tehdy povinné a dokonce i společné studentské prázdninové pracovní aktivity takto výjimečně individuálně brigádničil právě v lese. Na přelomu let 1991 a 1992 ale následoval pracák a v jeho rámci můj žumberský předchůdce, který sháněl někoho, kdo ho zde bude zejména zastupovat po dobu pěti týdnů v srpnu a září, kdy si vybíral dpvolenou i náhradní volno a cestoval po Zakarpatské Ukrajině, či rumunském Banátu. Ostatně děti českých krajanů v Rumunsku později i učil. Osvědčil jsem se zde jako průvodce i zástupce kastelána, vykupoval v Budějcích staré lahve (podoben Svěrákovi z Vratných lahví…) a měl v krajském městě podnájem, aby v únoru 1993 mě tento můj předchůdce, Jarda Svoboda, opět navštívil s tím, že tu po deseti letech končí a pokud to chci vzít po něm, mám se jít domluvit do Jihočeského muzea, jehož je tvrz Žumberk pobočkou. A od té doby tu „stále musím dělat šaška“, řečeno slovy Bolka Polívky ze Šaška a královny. Na rozdíl od jeho šaška mě to tu ale pořád baví. V nadsázce řečeno takový kastelán zde v létě seká trávu, v zimě odklízí sníh a jeho pracovní den začíná tím, že odemkne expozici a otevře okna a večer je zase zavře a uzamkne… Humor. Ve skutečnosti mi vyhovuje několik věcí a ono vůbec tím, že nejsme nikterak věhlasný, veliký a ani hojně navštěvovaný objekt a nepatříme pod Národní památkový ústav (zase to „národní“…), tak se trochu vymykáme. Zkrátka se tu střídá letní sezóna s návštěvníky i provozem celé vesnice, kdy zejména místní penzion praská ve švech, s obdobím absolutního klidu od listopadu do března. A pak i administrativní i fyzická práce, poněvadž vskutku funguji jako správce objektu, čili i ta údržba. V Žumberku momentálně žije zhruba 20 trvale hlášených obyvatel, přičemž za posledního sčítání lidu za Rakouska – Uherska jich zde bylo 260… A živo tu bylo i po válce a vysídlení Němců. Však se také v místní škole přestalo učit až v roce 1974. A to je právě nyní fascinující. Malá, nepatrná ves mimo hlavní silniční tah a v ní kostel, tvrz, hřbitov, škola, penzion s hospodou a dokonce i soukromý minipivovar, poněvadž lidé tu jsou podnikaví a pivo Žumberák již vyhlášené! Mimochodem,víš Fido jak se jmenuje místní pivovarský pes labrador? Dělat kastelána v Žumberku je samozřejmě spíše poslání než povolání. Já se totiž angažuji i v mezinárodním Spolku pro podporu místního kostela Stětí sv. Jana Křtitele, který je architektonicky naprosto unikátní tím, že je čtyřlodní a dochovaly se tu velice cenné nástěnné malby, v nedávné době objevené a zrestaurované. Ostatně celý kostel se za notného přispění potomků vysídlených Němců podařilo v letech 2005 – 2012 opravit a slouží jako dokonalý příklad příkladné česko – německé spolupráce! Bez běsů minulosti a s uvědoměním si chyb na obou stranách. A to jsem již u té historie. V posledních letech dokonce aktivně bádám v českobudějovickém Státním okresním archivu a pochopitelně mě zajímá minulost Žumberku, ale i míst v milovaných a dalo by se říci rodných Novohradských horách. Hlavně poválečné události ohledně Němců a nových dosídlenců. A dají se dohledat opravdové perly! Dalším mým tématem je třeba i pronásledování katolické církve v 50. letech a i tehdejší okres Trhové Sviny si v tomto vybral svou povinnou oběť v podobě borovanského děkana Jana Sukdola, který byl zatčen a obviněn naprosto vykonstruovaně v souvislosti s další farářskou postavou, a sice jistého Stanislava Sasiny, který udělal tu chybu, že po emigraci do Itálie chtěl ještě před misijemi v Jižní Americe naposledy vidět a pozdravit rodiče v rodné vlasti a vrátil se sem… Sasina byl ve svém působišti v Benešově nad Černou velice oblíbený u enklávy rumunských Slováků a toto souvisí i s dalším tématem, které se mě týká, protože sám jsem potomkem rumunských Slováků, takto reemigrantů a dosídlenců pohraničí. No a i coby vášnivý sběratel starých pohlednic momentálně procházím naprosto úžasné záležitosti týkající se Františka Peřiny, což byl buquoyský hajný a nadšený amatérský fotograf v letech 1900 – 1920 pobývající na novohradském panství a to hlavně v Černém Údolí, proslulém svojí sklárnou a výrobou neprůhledného a neprůsvitného hyalitu. Čili historie ano, ale hlavně ta nepříliš vzdálená a přeci jenom na amatérské úrovni, i když se chystám i publikovat. Nejsem historikem, pouze se zajímám. Ostatně vzdělání, či vůbec vzdělávání se, je strašně důležitá záležitost, které se manipulativní mocipáni velice obávají a vůbec přitom nezáleží na formálním vzdělání, které ostatně neměl a ani ve své době nemohl mít i zmiňovaný Václav Havel.

Jaké máte s kapelou plány na nadcházející letní festivalovou sezónu? Kde vás mohou diváci a posluchači vyhledat?
Toto jde úplně mimo nás. Jak jsem již naznačoval. Věk, vzdálenost, rodiny, různé zájmy a záliby i další hudební projekty jindřichohradecké sekce. Já osobně navíc coby kastelán doslova a do písmene uvázán v tomto období vrcholící letní turistické sezóny u tvrze jako pes u boudy. Mimochodem stylově ke svému příjmení chováme doma jezevčíka… Jak jinak! I tak ale máme naplánované dvě prázdninové akce v nejbližším okolí. 29. 7. hrajeme v Todni u Trhových Svinů v rockové stodole na malé vsi a ve společnosti Ramones Revival. 1. 9. pak bude akce ve Vidově u Českých Budějovic a spolu s námi venku v pěkném přírodním areálu (tady by se pořádaly Krákory!) zahrají i Básníci ticha a Garáž.

Ptal Se Jirka Severa