FESTIVAL KRÁKOR

Festival Krákor byl založen roku 1998 lidmi z okruhu Sopel tzv. productions. Nemá ambice stát se masovou záležitostí – naopak snaží se být alternativou komerční „kultuře“, protiváhou jatkám velkých festivalů.
Poprvé se Krákor uskutečnil v Silůvkách u Brna, následovaly lesy za Moravským Krumlovem, zámek Radešín, střelnice v Doubravníku a trosky Hitlerovy dálnice v Ostopovicích u Brna. Základním pilířem festivalu je žánrově neomezovat, proto můžete na jednom pódiu vidět a slyšet nejrůznější styly i nestyly, se společným jmenovatelem: underground. Z mnoha důvodů je velký důraz kladen na ryze autorskou tvorbu a to nejen v muzice. Vedle neoficielní hudební scény jsou k vidění a slyšení divadla, autorská čtení, promítání filmů, výstavy… v prvé řadě jde však o setkání lidí s podobným světonázorem: lidí pohrdajících konzumním způsobem života, hledačů jiné kultury.

 

Z CESTOVNÍHO DENÍKU HOUPACÍCH KONÍ
Pak jsme vyrazili směr Jižní Morava a o nějaké 4 hodiny jsme byli na místě – u rybníčku u lesa u Moravského Krumlova, kde už druhým dnem běžel festival Krákor. Hipícko-undergroundová akce, říkali jsme si, že tady budeme jako pěst na oko nebo hudba z Marsu, ale ne ne. Před námi hráli nějací Slováci z Košic s docela sympaticky znějící kytarou a hodně naštvanými texty – vůbec tady na tom festivalu byla slyšet vyhraněnost my – oni, pořád to existuje a funguje, není divu, (tenhle) svět u tohohle rybníka je tak jinej než většina toho, kde se člověk pohybuje, co míjí, co potkává. I když „ten rybník“ je mnohdy zmaštěnej, srandovní, anachronickej, je mi stokrát bližší než ty světy, vůči kterým se vymezuje. Koncert se vydařil (až na zvukaře, který pořád odcházel od mixu, prý do chatky s nějakou lesní ženou), lidi to zajímalo, pršet začalo jen nenápadně. No a než jsme zabalili a odjeli, stihli jsme ještě nekonečnou zvukovku a pak 3 písničky hipíckého ansáblu, který se prý jmenoval Čočka – ale to byla opravdu čočka! Jako když se zhulí družina praotce Čecha, vezme flétny a začne vyvolávat lesní bůžky.
(úryvek z blogu kapely Houpací koně)

 

J.E.F.:
MOJE SOUKROMÁ ZPRÁVA Z KRÁKORU č. 8

Člověk se může rozhodnout, zda do věcí bude „vstupovat“, či nikoli. A kdo vstupuje, zakopává o práh, o lidi v místnosti, kde je špatně vidět, naráží do nábytku, je v ustavičné nejistotě, že dělá něco nepatřičného, riskantního, nesmyslného. Je ještě několik solitérů, kteří dělají festivaly pro radost lidem, festivaly prakticky finančně nezajištěné, festivaly v ustavičném hlídání peněz, aby je ještě nakonec, to, co zbylo, někdo neukradl (znaje dobře tento národ, tyto národy), ale festivaly v jakési vnitřně nezranitelné a radostné svobodě, která je odměnou za všechno tápání a pády. Pro mě takovým festivalem – řekl bych vzorově – je Krákor, brněnskými přáteli pořádaný, vždy koncem června, ve Vrabčím hájku na okraji Moravského Krumlova.
Letos poprvé jsem se tohoto festivalu zúčastnil aktivně – nemohu počítat svá více méně hektická a nepodařená „angažmá“ v posledních dvou letech. Ten festival je vlastně nesen umanutou vůlí a
přesvědčením Fidovým, a jeho nejbližších přátel, kteří mu důvěřují, a kteří nepochybně (i já se tam musím počítat) nebyli si tak úplně jisti, zda ona loňská petice na udržení Krákoru v Moravském Krumlově je smysluplná. Sám bych to zorganizovat nedokázal. Ale tady zase pomohli přátelé přespolní, konkrétní adresou Třebíč (Křižák – Jirka Kříž). Je dobré, když ostatní skomírají a kormoutí se ve své nedůvěře, přijde někdo jiný a ostatní zahanbí. Nejsme však na světě proto, abychom ostatní zahanbovali, nýbrž abychom pro ně pracovali, je milovali, jim sloužili. Na nic jiného není potřeba myslet.
Sledoval jsem nejistotu a snad i trochu nervozitu Fidovu během těch obou dní, ale sám jsem jaksi – už svým temperamentem a povahou veden – „věděl“, že všechno dobře dopadne. Teď, myslím, o tom nikdo nepochybuje: Znamenitý zvuk Petra Střeláka (s pomocníkem Márou), všudypřítomná „místní“ pomoc Boříkova, spolehlivé nahrávací zázemí Tomáše Bendy, který vždy ještě ve vhodnou chvíli měl sil se svou zobcovou elektrifikovanou megaflétnou vtrhnout osobně na pódium a nechat se slyšet, k tomu ovšem disciplinovaná účast kapel, z nichž žádná nepřijela pozdě a žádná nedělala egoisticky větší problémy, jak už to často na festivalech bývá, taky na komornější účast „filmové a poetické sekce“ by se nemělo zapomínat, jakož ani na zázemí čajovny a vegevývařovny, která případným fanouškům (tohoto jídla) sloužila dobře, – k tomu ke všemu pak nedocenitelná možnost chladivé vody rybníka a stínu letitých stromů tohoto příjemného kouta moravskokrumlovského.
Nechci psát o jednotlivých vystoupeních – o tom by se dalo napsat zcela zvlášť a osobně bych se těšil, zda se do toho někdo pustí. A nejspíš bych to ani řádně a spravedlivě nedokázal. Zůstanu tedy při tomto lehce nahozeném pocitu, dojmu, z něčeho, čeho je nám nesmírná třeba. A nikoli třeba jen pro pouhé „rozptýlení“, nýbrž k holému životu. A jsem rád, že více lidí si to podobně uvědomuje jako já – ač by to nepochybně vyjádřili jinak. Díky – těm, co přišli, zůstali, byli.
(J. E. Frič, 26. 6. 2006)


KRÁKOR 2009, ALEBO AKO SOM SA NA UNDERGROUND VYBRAL
Krákor, potulný undergroundový festival, absolvoval uplynulý víkend už 11. ročník. Potulný preto, pretože sa každý rok koná na inom mieste. Tento rok usporiadatelia vybrali dedinku Doubravník asi hodinu cesty vlakom z Brna. Že pršalo a všade bola kopa blata? To predsa milovníkom dobrého undergroundu vadiť nemôže!!!Doubravník je malebná dedinka, zašitá v lese. Takže aj areál bývalej strelnice, kde bol Krákor, bol obklopený lesom. Areál znie však mierne honosne, bola to skôr lúka s rozmermi 20 x 20 metrov. Pre tých pár stovák nadšencov však úplne stačila. Priznám sa, že na Krákor ma zlákali moji kamaráti z Česka, ešte pred mesiacom som o ňom netušil. O českej undergroundovej scéne o niečo viac, ale moje znalosti sa obmedzovali najmä na Plastic People of the Universe, DG 307 a pár básnikov. Takže keď som si pozrel program Krákoru, zistil som, že okrem folkáča Záviša, nepoznám nikoho. Zobral som do ruky program a vrhol sa na Youtube. Nebolo tam toho veľa, ale stačilo mi to k tomu, aby som zavelil smer Doubravník.
Na spomínanej lúke bol prístrešok, kde hrali kapely, miesto na stany, čajovňa s fantastickým nakladaným hermelínom, pár stánkov s knihami, CD, LP a keramikou. A samozrejme vývarovňa s mäsovým i nemäsovým gulášom a nepostrádateľné výčapy. Počul už niekto o Mešťanskom pivovare v Poličke? Tak pivo z jeho sudov obšťastňovalo všetkých. A to tak dokonale, že po pár pivách už nikomu nevadilo blato, ani dážď. Ale najdôležitejšia bola úžasná spoločnosť a fantastická hudba. Už len z názvov kapiel sa dalo vytušiť, že to nebude nič pre „normálnych“ ľudí. Len pár názvov za všetky – Kotrč Kadeřavý Band, Standartní kompot, Já jsem poznal & Homér, Nedělní lidé, Marbulínkova sestřička s nejmilejší drůbeží, Skrytý půvab byrokracie, Strana houpacího koně, Tumpach Kvoč, Ylo Africký slon a podobne. Hudobne išlo o všetky možné žánre, od recitácie básní s hudobným sprievodom, cez divadlo, big-bít, folk, až po underground ovplyvnený Plastikmi a DG 307. Hudba, ktorá sa dala počúvať, dalo sa pri nej i meditovať či tancovať.
Pre mňa však bola najväčším zážitkom spoločnosť, ktorá sa na Krákore zišla. Úžasní ľudia, nezaťažení dnešnou dobou. Ľudia s inými prioritami, než na aké sme zvyknutí. A vekovo – od 7 týždňov do 70 rokov. U nás na festivaloch niečo nemysliteľné.
Vďaka, Fido, za úžasný festival. Vďaka kapelám za skvelú hudbu a zábavu. A vďaka všetkým z Krákoru za skvelú atmosféru a že sú takí, akí sú.
(Jožo Brezovský, http://jozefbrezovsky.blog.sme.sk)

 

 


ODKAZY:
Fotografie a programy z uplynulých ročníků, Krákor od roku 1998