JAN FAIX RECENZUJE CD GINNUNGAGAP

Ginnungagap - Jsem životu děvkou Je to vlastně velmi výjimečná situace, když se v dnešní době někdo rozhodne fyzicky vydat archivní nahrávky už dávno neexistující a jen pro menší okruh fanoušků legendární kapely. Zdejší undergroundová scéna, nyní konkrétně brněnský label Ears & Wind Records, ale zkrátka umí vždycky překvapit.
Titul Jsem životu děvkou shrnuje svou vlastní optikou činnost kapely Ginnungagap, v níž se v letech 1998 – 2006 mimochodem setkali také budoucí zakládající členové formace Skrytý půvab byrokracie, ale také mnoho dalších osobností, které později zvolily jiné formy kreativní či objevitelské činnosti. Ginnungagap se nikdy nedostali do studia, takže CD je postaveno na koncertních nahrávkách z rekordéru (zde) saxofonisty Romana Plischkeho, jimž velmi pomohl mastering z brněnského studia Chlív. Všech vybraných osmnáct tracků postihuje až druhé období kapely, kdy po spoluzakladateli Petru Coufalovi alias P. Formšovi nastoupil do pozice frontmana Ivo Štefan alias Yves Stefanivos, který zvuk kapely obohatil také o elektrickou kytaru.

Jaká hudba to tedy na posluchače na tomto CD čeká? Rozhodně surová, živelná, nekompromisní, místy absurdní a v návaznosti na tradici českého undergroundu sebejistě estetizující i své vlastní nedokonalosti, oporou je tu přeci vždy výjimečně osobitá textová složka. Navíc tu duní průrazná, těžkopádná a často ostinátní rytmika tomů a perkusí Jakuba Žida a baskytary Josefa Jindráka, jenž v několika skladbách doplnil také programované elektronické smyčky. Nevyzpytatelnost tohoto proudu značně rozšiřují další hráči, především Jana Rokosová Židová (housle, xylofon, perkuse) a David Vokurka (housle, pozoun, trubka). O vůdčí roli se dělí Stefanivosův řvavý chraplák a volně improvizující tenorsaxofon stálého hosta Plischkeho (prý se za celé své působení v kapele zúčastnil všech koncertů, ale pouze dvou zkoušek).
Ginnungagap. Festival spodních proudů - Mlýn, Jindřichův Hradec, 29. -30. 8. 2003
Texty pocházejí nejčastěji z vlastních zdrojů a nejbližšího okolí (P. Formš, Yves Stefanivos nebo Miloslav Vojtíšek alias Sigismund de Chals), výrazně je zastoupena také experimentální lyrika rakouská (Hans Carl Artmann, Ernst Jandl) a ruská (Vladimir Majakovskij, Vjačeslav Lebeděv), vše podáváno občas věrně a občas improvizovaně. V realitě Ginnungagap se každopádně všechny texty stávají základními dogmatickými zprávami o stavu všehomíra a kterýkoli nečekaný úryvek mnohovýznamovou mantrou. Rituální funkce hudby byla zřejmě pro práci kapely jedním z důležitých témat, jak lze soudit již z jejího pojmenování se podle mytologické „propasti propastí“, je to ale i slyšet a díky CD tedy i opakovaně si užívat.
Ginnungagap, Les - Krákor retrospektiva, 29. a 30. listopadu 2013, Brno - klub Boro, foto Zdeněk Vykydal
„Gramofón je záhrobní říše, vězení hlasů, co nemůžou do nebe…“ Ginnungagap do ní už teď patří také. Minimálně za závěrečnou třešinku na dortu – ve všech ohledech více než beefheartovsky destabilizovanou či až postkatastrofickou verzi písně Venus od Shocking Blue, slavného hitu začátku sedmdesátých let – si to zaslouží.

Jan Faix
(HisVoice.cz)

GINNUNGAGAP
JSEM ŽIVOTU DĚVKOU
EARS&WIND RECORDS 2013