NOVINY UŠI A VÍTR – NAPŘÍČ 2016

K festivalu Napříč vychází Měsíční noviny Uši a Vítr. V aktuálním čísle přinášíme rozhovor s Čuňasem, představíme novou sbírku Lukáše Trejbala (ta se bude na festivalu rovněž křtít), Krajní a filmová okénka, příspěvky JEF, V.J.Horák, Vojta Landa, Mirek Václavek, přetiskujeme dvě recenze na Čermáčkovo Ohniště, Neortodoxní slovník Zbyňka Hejdy a mnoho dalšího. Pro kolenovrty elektronická verse novin grátis, jinak k mání na festivalu Napříč a ve vybraných putykách. Předplatitelům zajisté do tepla domova. Tiskneme cca 100 výtisků které se obvykle rychle rozeberou, chcete-li mít jistotu že vám číslo neuteče, není nic snadnějšího než si ho libovolnou formou předplatit.

 

POUŽÍVAT DEMOKRACII TEĎ HNED, NE AŽ BUDE MINULOSTÍ
Čuňas, legenda českého undergroundu, za normalizace vězněn za vydávání časopisu Vokno, v současnosti pracovník Ústavu pro zkoumání totalitních režimů a čestný šéf Voknovin.

Krákor 2014, Ostopovice u Brna. Redakce obnovených Voknovin: Evelína a Čuňas. Foto René.

Nedávno jste obnovili vydávání Voknovin, dostával jsem je pravidelně do nemocnic a s velkým potěšením jsem je pročítal od a do zet, mnoho věcí jsem si osvěžil, o mnohých se vůbec dozvěděl, ale v podstatě všechny texty mne vtahovaly dovnitř – čím si mám toto své nadšení vysvětlit?
Myslím si, že to má něco společného s renesancí undergroundu, jejíž jsou Voknoviny hmatatelným důkazem a kterou bych datoval asi od roku 2007. Seděli jsme tehdy s Magorem a Lábusem v kavárně lounského divadla a na toto téma jsme diskutovali. Všichni tři jsme se shodli, že cítíme nástup renesance se všemi atributy, které renesance oproti klasice měla. Ale o tom Tě asi nemusím přesvědčovat. Podstatné je, že tady nyní bezesporu existuje společenství českého undergroundu, což ještě v roce 2010 vehementně popíral například i Martin Machovec, když tvrdil, že underground už je historickou skutečností. Ten pocit sounáležitosti a vzájemného sdílení vytváří radost, o které patrně mluvíš.

Obul ses poslední dobou zase trochu do politiky, sleduju to, můžeš mi prozradit, čím je ti partaj ODS bližší než třeba TOP 09? Nebo Zelení nebo Piráti?
Nejprve musím předeslat, proč se nyní zabývám politikou. Tak jako v osmdesátých letech jsme byli signatáři Charty a underground přesto existoval, tak nechápu nic divného na tom, že se v současné době mimo mých undergroundových aktivit pohybuju také na politické scéně. Od útlého věku jsem člověk napravo politického spektra, čímž se nijak netajím a vůbec se za to nestydím. Kdybych ale chtěl mít v politice stranu, která by naprosto odpovídala mým názorovým a hodnotovým měřítkům, musel bych si ji sám založit a také být jejím jediným členem. A tak když se chci na politické scéně dát s někým dohromady (a v politice to jinak nejde), musím je také akceptovat. A právě s ODS mám pocit, že mám největší průniky toho mého a jejich. Například s TOP09 se liším markantně v postoji k uprchlické krizi. Se zelenými (aspoň v současné době) nesdílím jejich levicové tendence. Co se týče Pirátů, tak se o spolupráci s nimi snažím, ten průnik mám s nima také docela markantní, ale možná si to oni sami nemyslí. Je to také o tom, jestli ta druhá strana o tvé názory a postoje projevuje vůbec zájem.

Chlapík, kterého znám a velmi si ho svým způsobem vážím, Míla Vojtíšek (aka S.d.Ch.) sarkasticky (pro noviny A2 či Alarm, nebo jak se to jmenuje) komentuje Tvůj „společenský vývoj“ po r. 1989, nemohu za sebe říct, že by to v zásadě bylo nepravdivé, ale rozhodně to není „pravda celá“, sleduješ to? Všiml sis toho „receptu“, který S.d.Ch. „doporučuje“? Co na to říkáš?
Evelína mi to přečetla až na základě tvých otázek a popravdě řečeno – nijak moc mne to nepřekvapilo. Shlédl jsem autorovu hru Snídanička v BIS a tak bych ani nic jiného nečekal. Vychází prostě
z jiného myšlenkového proudu a skrz toto prisma posuzuje všechny ostatní skutečnosti. Nicméně je to názor a jako na takový na něj má autor nepochybně právo. Ale já mám zase právo s ním nesouhlasit.
Že’s do politiky – z opačné trochu strany než kdysi – zase vstoupil, svědčí o tom, že své angažmá nepokládáš za marné, co Tě k tomu vede? Co Ti dodává sil? Co máš na mysli tou opačnou stranou? Nerozumím tomu.
Myslím, že tehdy jsi byl jednoduše na straně „uražených a ponížených“, dnes vystupuješ na „politickém půdorysu“ oficiálních stran. Ale to asi jinak dnes ani nelze (když pominu nějaké vyslovené donkichotismy…) Dobře, že jsi dal uražení a ponížení do uvozovek, protože to byl žargon tehdejších komunistických novinářů. Ale ve skutečnosti ani nesouhlasím s tím rozdělením tehdy a nyní. Chartu jsem považoval za legitimní politickou sílu, která fungovala jako předobraz pluralitní společnosti. Byla to ta nejširší myslitelná koalice – od trockistů až po bigotní katolíky. A když vzpomínám na „boje“ v kolektivu mluvčích, tak si myslím, že si to v ničem nezadalo se současnými půtkami v obou komorách parlamentu.

Jaké vidíš možnosti (či vůbec možnosti samotné existence) dnešního dění, které se pokrývá obvyklým označením Underground?
Paralelní struktura, která je v každé společnosti patrně nutná, aby mainstreamu nastavovala zrcadlo. Stále trvám na tom, že čím víc je mainstream v prdeli, tím je v undergroundu útulněji a příjemněji. I z té tvé první otázky to cítím. To, že ve společnosti začala druhá normalizace, tentokrát taková operetní (samozřejmě se nedá srovnávat s tou první), má patrně svůj vliv na to, že naše společenství žije a má se k světu.

Myslím si, že jdeš v podstatě „neprobádanými cestami“, to lidi dráždí, protože jsou zvyklí uvažovat při zemi, pohodlně, v „názorech“ se řídí frázemi, za něž není nutno ničím ručit, jinak to vidím – a vždy jsem viděl – u Tebe. Můžeš načrtnout v několika zásadních rysech, „po čem především půjdeš“, pokud se do Senátu dostaneš?
Ty politické neprobádané cesty si už prošel například Sváťa Karásek a jen na voličích bude, jestli se mi je případně podaří projít lépe nebo hůře.
A co se týče druhé části otázky – půjdu především po tom, po čem jdu celý život – a to je svoboda. Jestliže bych to měl nakreslit jako graf, tak po vzedmutí hodnot svobody v devadesátých letech, stagnaci v letech nultých, jsou léta desátá ve znamení markantního úbytku. A tady si myslím, že je místo pro mě, abych zatroubil na poplach: Nenechte si svobodu brát!

„Plakat s plačícími, radovat se s radujícími…“, to chápu, ale v politice často platí „hřešit s hřešícími“. Jak se hodláš vypořádat se svou osobní zodpovědností a s jakousi povinností držet basu s partají?
Můj vztah s ODS je velice volný, žádnou smlouvu, která by mě nutila k „držení basy“ jsem s nimi neudělal. Totéž platí i o Straně svobodných občanů. Nicméně, jak jsem už říkal, jsem pravicově zaměřen a s těmito subjekty mám asi nejhlubší průnik. Neznamená to ale, že bych musel kopírovat jejich stanoviska.

Sleduji různé odezvy na Tvé rozhodnutí vstoupit do politiky. Lidi zajímají – aspoň podle toho, co se ke mně donese – často až neuvěřitelné pitomosti (když pominu brutální zkreslení, kdy se třeba v jistých souvislostech zmíníš o Guantanámu, už jsi „obhájce mučení“ apod.), třeba ta Tvoje džínsbunda…, jako kdyby na tom nějak záleželo. Na jedné akci kdysi ses objevil ve zbrusu nové hnědé jelenicové bundě s masivními třásněmi à la Buffalo Bill, máš ji ještě někde schovanou pro nějakou „slavnostní příležitost“?
Evelína říká, že ji, bohužel, ještě schovanou mám. Je z období, kdy jsem měl choppera. Ale spíš je zajímavé to Guantanámo. Média, která samozřejmě vždy potřebují skandály, zajímají jen excesy, které se tam děly (mimochodem vojenská prokuratura je šetřila a vojenské soudy trestaly), ale to, že po 11. září opatření, která udělaly Spojené státy proti terorismu, byla účinná a Guantanámo bylo právě jedno z nich, nezajímá nikoho. Islámský stát má teď patrně 6 000 bojovníků, kteří disponují pasy některých zemí EU. I kdyby se je nakrásně po pádu Islámského státu podařilo pochytat a uvěznit v standardních věznicích, existuje nebezpečí, že jich bude do roka 60 000.  A z tohoto pohledu je úplně jedno, jakou bude kdo nosit džínovou bundu.

Co bys doporučil člověku, který je dnes s oblibou nazýván „obyčejným“ či „prostým“, aby aktivně dělal, když má jakoby pocit, že mu zbývá jen nadávat na věci kolem, na politiku a „kapitalisty“ především, na věci které jsou jinak buď neovlivnitelné, nebo u nichž aspoň pro sebe nepředpokládá, že by nějak mohl změnit? Jakou cestou by se měl dle Tebe vydat místo obecného proklínání všeho při tak zvané ztrátě všech iluzí?
To je přesně ono, co se mocný establishment snaží vštípit do hlav svých „novo-poddaných“. Tady jsme u toho čínského modelu, kdy nahoře je high society, která má všechny výhody moderního kapitalistického světa a samozřejmě vládu v rukou a dole proletariát, který po socialisticku otrocky dře. Všimni si, kdo u nás tuhle čínskou cestu nadšeně vítá: soudruh Skála – představitel tvrdého jádra komunistické strany, samozřejmě proto, že komunistická strana Číny pořád uplatňuje vůdčí úlohu, dále Zeman, protože pro autoritativní prezidentský systém by to byla ideální společnost a třetím členem této „koalice“ je Babiš, protože oligarchové potřebují ujařmený lid, který bude makat a držet hubu. A z toho vychází, co proti tomu dělat. Prostě nedat šanci těm, kteří chtějí, abychom je v klidu nechali vládnout, používat demokracie k tomu, aby se jim tento způsob vlády nezdařil a používat demokracii teď hned, ne, až bude minulostí.

Otázky přes Facebook – j.e.f.

Archiv starších čísel v elektronické podobě zde