Uši a Vítr 1510 k festivalu Potulný dělník jsou poslední noviny v roce 2015. Na dvaceti stranách najdete rozhovory s Vladimírem Václavkem a s Janou Orlovou, poesii Viktora Žižkova, alkoholicý seriál na Vlně hořícího psa, tentokrát s příspěvky od Jeronýma Nikdo a Sťatého Lukáše, fotoreportáž z festivalu Napříč, Pájino Krajní okénko, postřehy Vojtěcha Landy a Miroslava Václavka, Koány Kristiána Čury, Blančina povídka Blázinec na pokračování, závěrečná část kuřácké ankety, povídka Lucie Ruškové Hledá se král undergroundu a dvě recenze z londýnského koncertu King Crimson. Součástí velkého čísla novin je DVD a fotosešit z Deseti let Ears&Wind Records v roce 2012 v klubu Boro (DVD PAL 45 minut, 45 stran).

PÍSEŇ JE JEDNOU Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH A NEJTĚŽŠÍCH HUDEBNÍCH FOREM

Vladimír Václavek (*1959 v Rýmařově) – známý český hudebník (např. Dunaj, Rale, Klar, E, Iva Bittová, Čikori a další), který letos vydal u vydavatelství Polí5 znamenitou sólovou desku „Barvy radugy“. Vydal také několik básnických sbírek (Stín stromu, Obrazy cesty) a předloni šamanskou pohádku „Neviditelný svět“.

Nedávno jsi pokřtil novou sólovou desku Barvy radugy. Vím, že se připravovala poměrně dlouho, můžeš říct něco o tom, kde a jak vznikala a co jsi v ní pro posluchače připravil?
Nevznikala lehce, potřebovala svůj čas… Naštěstí jsem vydržel ten tlak a čas jí dal. Z mého pohledu je to výjimečné CD, uzavírá a zároveň otevírá jednu moji dlouhou životní etapu. Šel jsem více k písni jako fenoménu a nosiči příběhů. Z mého pohledu je píseň jednou z nejkrásnějších a nejtěžších hudebních forem. Je blízká lidskému srdci, nekomplikovaná, může jít přímo k jádru a obsáhnout hloubku. Hraje tam také Oskar Török na trubku a klávesy a přinesl zásadní hudební nápady a aranže. A také na ní krásně zpívají Katka Černá a Tanja Ebeling.

Ve Tvých textech se setkáváme s některými těžko srozumitelnými obrazy nebo zprávami, se zvířaty
a nadpřirozenými bytostmi a pohádkovými příběhy. Ačkoliv Tvé písně poslouchám už dlouho, působí na mě někdy dojmem nerozluštitelné šifry nebo jen poetických obrazů nedaří se mi vždy chápat jejich metaforickou nebo symbolickou hodnotu. Mohl bys poradit, jak si k těmto slovům najít cestu, jak je můžeme chápat? Nebo je to marná snaha?
Určitě to není marná snaha. Jsou to tak trochu zprávy z jiného světa. Ze světa, ve kterém máme kořeny, který můžeme více nebo méně vnímat, ale který nemůžeme nikdy beze zbytku pochopit. Můžeme v něm ale najít svoji moudrost. Zvykli jsme si operovat s pojmy, analyzovat realitu tak dalece, že máme pocit, že je to skutečné. Nic není vzdálenější pravdě. Mysl a rozum nemají takovou kapacitu, aby obsáhly celek. Snažím se být tichý a nechat ten druhý svět, aby hovořil, přinášel zprávy, kterým se pokouším v srdci porozumět. Nejsem v tom žádný expert, dělám jen něco, co může každý. Takže nepřináším šifry ani symboly. Z mého pohledu je to skutečnost, která se tak sama pojmenovala, jen jsem se pokusil to zprostředkovat, být mostem, přes který to může přejít do našeho světa.

Souvisí Tvé texty nějak s Tvojí šamanskou a léčitelskou praxí? Jak? Je vůbec mezi Tvou hudební a šamanskou kariérou nějaké dělítko?
No souvisí úplně zásadně. Už jsem to vlastně popsal v předchozí otázce. Přesně to je šamanské, že člověk sbírá životní zkušenosti a stává se mostem, prostředníkem, slouží životu. Kariéra je slovo, které nemá v naší kultuře pěkný zvuk, ale vezmu-li ho jako postup, vzestup v prostředí, které má svá pravidla a někam vede, má směr, to je neutrálně, potom ano. Hudební a šamanská kariéra se k sobě přibližují, překrývají se, až splývají. Dá se říci, že to hudební více a více slouží tomu „šamanskému“.

Pohádky, zvířátka, obrázky. Všechno je to tak nějak propojeno se světem dětí. Jaký je vztah mezi Tvými písněmi a světem dětí? Jsou určeny také jim? Jak děti Tvé písně vnímají?
Mám štěstí, že jsem si zase vzpomněl na to, když jsem byl dítětem. Dětské vnímaní je do určitého věku jedinečné. Všeobecný náhled se ještě nezafixoval a neustrnul, takže je tam určitá volnost a volná energie. Dítě „vidí“, jak se věci mají. Dobře si vzpomínám, co mi dospělí říkali o realitě a co jsem viděl. Naštěstí jsem jim nikdy doopravdy neuvěřil a nezapomněl. Byla to jedna z věcí, která mi pomohla najít své srdce. Mám jednu píseň, kterou děti do určitého věku milují. Jmenuje se „Na břehu jezera“, a je zajímavé, že dospělí se jí někdy tak trochu bojí. Primárně ale písně pro děti neskládám. My můžeme děti učit o pravidlech tohoto světa, jak v něm žít a přežít, dát jim pevný bod a domov. A na oplátku jim můžeme nepředpojatě naslouchat. Dozvíme se úžasné věci, které nás promění.

Před nedávnem jste znovu rozjeli Dunaj – resp. Dunajskou vlnu. Co k tomu vedlo a kdo byl iniciátorem této vlny?
Byl to Michal Hanzl, organizátor skvělého festivalu Litoměřický kořen, který měl dvacáté výročí. Nebyl si jistý, jestli bude dále pokračovat a chtěl tam mít lidi a skupiny, které hrály na tom prvním ročníku. Zahráli jsme tam v duu „unplugged“ s Pepou Ostřanským. No a on nás pozval ještě na podzim to zopakovat, společně s Ivou Bittovou a Čikori. Sedlo nám to, měli jsme radost ze setkání a z toho, že to „funguje“ a tak nějak přirozeně na to navázali.

Jak se cítíš v roli hlavního zpěváka a frontmana? Nechybí vám na jevišti Jirka Kolšovský? Podařilo se Míši Antalové naladit na ducha písní Dunaje, které jsou někdy snad starší nežli ona?
Cítím se tak skvěle. Byla to pro mě veliká výzva, nikdy by mě nenapadlo, že budu v této roli. Šlo o to, abychom se nesnažili kopírovat to, čím jsme byli, ale nalézt nové pocity, nové vyjádření, které by bylo ve shodě s tím, kam jsme došli a čím se stali. A mně to pomohlo najít nové možnosti a spojit se s nimi. Jirka mi už nechybí, smutek už odešel a zůstala vzpomínka jen v dobrém. Tak to je, lidé, a nejen oni, odchází, celý život odcházíme, někam jdeme a jednou zajdeme těm blízkým za obzor. Kam, ví jen Bůh. Míša je výborná a z mého pohledu zapadla dokonale. Myslím, že její výhoda je, že vlastně ani Dunaj a jeho písně neznala, takže byla úplně nepředpojatá a volná. Duch Dunaje už dávno odešel a my teď musíme tvořit a přizvat toho nového.

Chystáte s Vlnou také nové písně?
Uvidíme, jak dále, ale určitě nechceme zůstat jen u starých písní, ale najít a definovat, co jsme teď. Některé jsou už na cestě.

A já bych jen pro čtenáře dodal ještě jednu věc, kterou jsi nezmínil, snad to můžu prozradit, a to, že na cestě je taky nová deska, která se právě mixuje. Prozradil bys také něco k této desce? Kdy se na ni můžeme těšit, kdo ji vydá a kde bude k sehnání?
Je to Čikori s Ivou Bittovou. Mám z toho radost, myslím, že přišla pěkná hudba. CD vyjde u nakladatelství Pavian records a mělo by to být na podzim. Právě CD dokončujeme, tak nám držte palce.

Ptal se Vít Kalvoda