UŠI A VÍTR 1406 – KRÁKOR SPECIÁL

Vyšly noviny Uši a Vítr 1406 ke Krákoru 2014. Uvnitř čísla najdete rozhovor Fida s ŽENem, poetická rubrika Sépiovou kostí představí poesii Angela Morfea, texty J.E.Friče v nové rubrice Na hliněné niti ilustrované fotografiemi Honzy Horáčka, výtvarná rubrika Dílna představí tvorbu Evy Macholánové, která na Krákoru vystaví své oleje, článek Ewy Kaczmarczykové popisuje hippies v Polsku v období normalizace, Ivoš Krejzek sepsal referát z křtu knihy Lucie Ruškové – Monology křehkého vědomí. Dále pokračování povídky Vojty Landy – Autobus, druhý díl historie Staré dobré ruční práce, Oheň na střeše, komiks od Vendulky, recenze kotoučů, Dřevěná cikáda, slovo Milana Haussmanna ke Krákoru… Součástí velkého čísla je CD sampler Krákor 2013.

ŽEN: ZA TOTÁČE JSEM BYL TOTÁLNÍ IDIOT

Na tvém debutu Nafúknuté se v bukletu k tvé osobě píše: „Rané dětství spojené se břehy řeky Moravy a periferií starého Hodonína, ulicí Pančavou, přes jejíž přikrčené domky ční mohutné komíny lignitové elektrárny, chlouby budovatelských padesátých.“ Můžeš popsat toto dětství, které snad trvá do dnešních dnů? Jak ses dostal až do Brna?
Správně jsi zaznamenal fakt pernamentního dětství. Samozřejmě, že permanentního, stále mne baví si hrát a hrát. Čeština je krásná a někdy k tomu přímo vybízí.Dětství v Hodoníně bylo hodně šťastné. Dokonce tak, že zapomenete, že na vás povětšinou nepůsobí rodiče, nýbrž babka s dědou. Tedy ne, že by mne rodiče pohodili v rodině, nějak se tam ale do toho montovala bytová problematika, to že byli dost mladí… a tím bych je trochu odčernil. Nějak sem se v té době vyskytoval již i v Brně, odkud pochází otec, ale vybavuji si jen prosluněný, dobrodružstvím a poznáním naplněný Hodonín se svojí tehdejší periferií, ulicí Pančavou. Pak už byly jen zahrádky, staré Rybáře s mrtvým ramenem řeky Moravy ústícím do rybníka, či spíše nádr-že, jménem Lavór, a dále dědova zahrada přimykající se k protipovodňovému valu řeky Moravy. Podél rostly topoly a přes řeku bylo Slovensko a lužní les. I teď, co toto píši, se to kouzlo znovu vynořilo…Děda byl zajímavej člověk. Sloužil kdysi u sedláků v Archlebově i jinde, jezdil s koňma a jmenoval se Ivičič. Mám pocit, že kořeny sahají někam na Balkán. S babkou žili na hromádce, ouředně tedy nepatřil do rodiny, to mu ale vůbec nebránilo v zanechání stopy, či spíše brázdy, ve mně. Když to šlo, sbalil se a vyrazil na kole do zahrady, kde trávil většinu času. Vybavuji si ho, jak sedí na verandě, bubnuje prsty o trámek a kouká do přírody. Byl jsem tam furt s ním. S babkou měli proletářský job, oba byli topiči. Takže když jsem nebyl v lůně přírody, tahal jsem kačera v temných uhelných chodbách pod filiálkou hodonínské armatůrky. Dodnes vidím ten rudý koks v rozjetém kotli. Do školy už jsem nastupoval v Brně, ale vzpomínám si, že jsem se do Hodonína furt vracel. Dlouho. O prázdninách, o víkendech… Musím říct, že za totáče jsem byl totální idiot. Snad to bylo i tím, že jsme měli v rodině dost komunistů. Děda byl ve straně taktéž, byl to ten basic poctivec odspoda. Nikdy na mě v tomto směru agitačně nepůsobil, snad už v té době prozřel… Vlastně jsem se to o něm dozvěděl až na jeho pohřbu, kdy se mi dostalo vidění druhých. Otec v tom byl taktéž. Zkrátka jsem nějak nenašel cestu k těm správným informacím, a když jsem po vysoké skládal vojenskou přísahu, které přihlížela první manželka mého života spolu se dvěma našimi dětmi, stál jsem tam jako hňup. Hrdý, já nevím na co.Dalším zastavením v místě byla matička Praha. To jsem tenkráte dělal vcelku úspěš-ně byznys. Byl ze mne kravaťák jako vyšitej. Poté, co mi začalo být jasný, že obchod je v podstatě o tom, jak ojebat jeden druhého, ze svého úhlu pohledu (jeden se školí v tom, jak vyzrát na protihráče, jenž se školí v tom, jak odrážet útoky, a opačně), jsem šel od toho. Pomohlo mi taky, že se nám, s druhou ženou mého života, narodilo dítě a naskytla se možnost odejít z „civilizace“ na Vysočinu. To byl balzám, úplně jinej svět. Člověk si lépe uvědomuje, jak je niterný a titěrný, navrací se do lůna a k nebi je blíž. Vztah se rozpadl. Slovy Václava Čtvrtka, že to nebyla Manka, ale Anka, lze leccos okecat. Podstatou však asi je, že ženy jsou mé životní téma, ne nadarmo se tato tresť dostala i do mého pseudonymu, názvu kapely… A tak jsem oklikou opět zde v Brně. Tedy ne pořád. Bez přírody, bez Vysočiny, už to jaksi nejde. A když začnou ty teplejší a teplé měsíce, přesouvám těžiště tam, do Vojtěchova.Ve všech těch kotrmelcích mi byla pomocníkem, zpovědníkem, ženou, tvarově dokonalou – kytara. Jí vděčím, že tu možná ještě jsem, páč mne párkrát vytáhla… Když bylo nejhůř, vždycky jsem po ní sahal. Zpočátku nezřetelně, ale ten stisk sílí.

Krákor 2012, Ostopovice u Brna Kdy jsi začal flirtovat se společnicí kytarou? Nějaké lidušky, kapely, nebo až sólové hraní?
Za kytaru vděčím Karlu Krylovi. Otec mi sic to sladké dřevo přibližoval již dříve, v pubertě, ale nějak jsem ho v tom věku moc nebral, a tak to mělo spíš opačný efekt. Pak mi kamarád ze dvora, Zdeněk Zelinka, půjčil originál desku z šedesátých „Bratříčku, zavírej vrátka“. To mě zasáhlo. Hrál jsem pak skoro všechny písně z toho alba. Dnes už je ani všechny nezahraju, vlastně pro radost si zahraju, po svém, už jen „Pietu“. V souvislosti s tím, co jsem už zde řekl, mne napadá, že jsem se k těm informacím za totáče vlastně dostal, páč Kryl je cesta jasná. Byl jsem tenkrát fakt blbej a asi i zbabělej. Do sametové zbývalo tak pět let a já jsem člověk pomalý (homo langsamus). Ten osobní přístup k muzice bych zmínil. Vždycky jsem ke kytaře a muzice přistupoval po svém. Bavilo mne hledat si zvuky. Dodnes neznám noty (už to asi nestihnu) a vlastně i pojmenovávat akordy jsem líný. Něco si vždy na těch pražcích, co drnkaj důdá, důdá, důdá…, najdu. Nikdy jsem moc neovládal písně, včetně textů, jiných autorů. Výjimkou byli zpočátku Karel Kryl a další, jako Mišík (Stříhali dohola…), Luboš Pospíšil (Marilyn goodbye…), ale i písně z muzikálu Nikola Šuhaj loupež-ník, respektive Balada pro banditu, Milo-še Štědroně a Milana Uhdeho (v podání Husy na provázku s mladou Bittovou) jsou úžasné, a mnoho dalších. I tyto věci jsem hrával, ale často po svém, se svými akordy a někdy i pozměněnými texty, za což jsem byl známými opravován a kárán, popřípadě posílan rovnou… Měl jsem problém, když mne někdo vyzval u ohně: „ty hraješ na tu kajtru, tak něco zahraj, néé“. Dokonce jsem se naučil jakýsi repertoár pro takové situace. Obsahoval některé známé odrhovačky od Olympic a folkové věci. To byly počátky. V dalších obdobích jsem kytaru odkládal a zase se k ní vracel. A když bylo nejhůř, přišla na pomoc kytara elektrická. To už jsme někde krátce po sametové, po vojně a po prvním velkém rozchodu z manželství o dvou dětech. Zde se objevili první muzikanti, co byli ochotní se mnou hrát. Vzpomněl bych Dalibora Maňase, se kterým jsem poprvé vylezl před lidi. Odehrálo se to v nějaké hospodě v Řečkovicích. Měl jsem tenkrát kosmické smyčky na krabičce Delay, cosi jsem hulákal a Dalibor do toho kvílel přebustrovanou kytarou tak, jak mu to dělá dobře dodnes. Byl to jeden z těch počáteč-ních večerů Vítrholce. Tenkrát se to ještě možná tak nejmenovalo. Tam jsem taky poznal Viléma Čecha. Začali jsme spolu zkoušet, ale nikdy jsme nevystoupili. Musel jsem začít řešit jiné, existenční věci. Stal se ze mne citovaný kravaťák a kytara šla spát na dlouho. Viléma jsem pak potkal, určitě ne náhodou, před Alfapasáží. To už jsem byl zas kytarově ztopořený, po druhém velkém rozchodu se ženou a dítětem. Jak prosté a zároveň šílené v mém případě. Nicméně, zde to nabralo obrátek, a tak od roku 2009 můžu říct, že se začínám učit hrát na jakoukoliv kytaru, a hlavně elektrickou. Při jednom z dlouhých večerů u „Švandy“ jsme s Vilémem vymysleli název našeho spojení „V obležení žen“. Škoda, že to zhruba po čtyřech letech skončilo. Bylo to dobrý. Měli jsme s Vilémem shodný přístup k muzice, motali jsme např. na zkouš-ce jeden kytarový rif pořád dokola, celé hodiny, a hledali cestu dál. V zoufalství, v touze, v kráse z můzy, jsem pak začal hrát sám a po pár šílených měsících jsem uznal, že to půjde. Píšu i na buklet, že jsem si vzal významovou polovinu původního názvu naší dvoučlenné kapely. Možná i z piety, v návaznosti, a i jakési osudové patřičnosti, mi přišel název ŽEN.

S debutem Nafúknuté přicházíš v padesáti letech. Myslíš, že nastal čas? Předcházely tomu nějaké jiné desky? Třeba dema, pomocí nichž se kapely V obležení žen či ŽEN snažily dostat na prestižní festivaly?
Jasně, to je můj vzkaz pro ostatní. Nikdy není pozdě. Je to staré, otřepané, ale pravdivé. Musím říct, že mne to fakt těší, dělat něco takovýho, udělat cédo. I když jsou s tím spojeny jakési únavové záležitosti, v podstatě je to pro mne pozitivní věc. Jsem člověk introvertní, ale zároveň mám radost, když můžu nějak smyslupně fungovat mezi lidma. A k tomu při porodu nosiče dochází. Sám víš, jelikož spolu dě-láme grafickou stránku, že jsme se díky tomu lépe poznali. To stejný proběhlo i s Víťou Raškou, který mé věci nahrával a velmi dobře je uchopil pro posluchače. S Jardou Škvarnou, který v Kamence ve svém studiu nahrál taky nějaké písně na tomto albu, to bylo podobné. Během roku 2012 u něj vznikl Demoset Nafúknutý. Písně jsem dal v plen na svém webu skupinazen.cz a to je vše, co ŽEN zatím vydal.V OBLEŽENÍ ŽEN jsme udělali kolem deseti demopísní, ale ten web už neexistuje, někde bych to snad našel na cédu. V obou případech to bylo s hraním na festivalech, nebo vůbec s hraním kdekoliv, na pytel. Jako „nounejmáky“ nás (mne) moc nevítali. Mám pocit, že to tu naši malou kotlinku dobře charakterizuje. Ve všech klubech vznikají jakési strukturky a furt se tam motají ty stejné kapely, ti stejní lidé protlačující zase své známé. Takové zacyklení, ve kterém může docházet k jisté formě zaprděnosti. Když má někdo hudební klub, hospodu… měl by umět taky hledat. To často neprobíhá. Díky bohu za ty, které fungují. Jsem rád, že jsem našel tuto strukturu, která je rozmanitá, otevřená a poměrně rozvětvená. Začínám hrát lidem a to mne těší. Krákor sice neaspiruje na přívlastek prestižní, ale je moc fajn.

Tvoje hudba je vrstvená, efektů, až oči a uši přecházejí. Všechno dohromady to však tvo-ří kompaktní celek, výjimečný posluchačský zážitek. Používáš nějaké předtočené smyčky? Nikdy jsem během tvého vystoupení neviděl počítač. Využíváš tuhle moderní pomůcku při tvorbě?
Nejsem zas tak zdatný a i díky své lenosti jsem se dosud nenaučil hudbu programovat. Nějak mi to nesedí, není to můj styl. Krabička, v mém případě looper, je ale něco jiného. Má sice pro laika charakter jakési odnože programovatelného hraní a někdy je nazírána dosti pohrdlivě, trochu jako podvod. Nahráváme do ní ale v reálném čase, svým přičiněním. Myslím tedy, že je to dost živá záležitost, jež může podtrhnout charakter písně. Zejména tam,kde chceme docílit efektu z nebo v opakování, např. psychedelic, nebo šamanské či umocňující projevy. Když se použije vhodně a ne všude, je to pestré. I při tvorbě je pro mne looper neocenitelný. Zaznamenávám v něm nápady, které nějakou dobu zůstávají propracovávané. Buď se chytí, přijde návaznost, náznaky textu…, nebo letí do stoupy. Taky mi trochu scházela ta mohutnost, jež v tom bývala, když jsem hrál s Vilémem. Nejsem asi čistej písničkář. Ty další krabky jsou jen o barvě zvuku. A zas tak moc jich nemám. Kdo by na to furt šlapal. Ještě používám v pár písních jeden přístroj, říkám tomu nahrávadlo. Dělá mi jakési spodky, většinou v průběhu celé skladby. Vše je tam opět nahrané vlastní rukou, popř. hubou. Části písní, které před lidma dotvořím. Jen bicí si beru z přístroje a po-čítám s jejich jednoduchostí.

Uši a Vítr 1406 - Krákor speciál Říkáš, že jsme se díky přípravám desky lépe poznali, jistě je to intenzivnější a z tebe coby vinaře se pomalu stává pivař. Šamanské písně říkáš, všiml jsem si tvého hlubokého duchovního rozpololežení až rozkročení od katolicismu po buddhismus, nebo naopak? Nedávno jsem v příloze Literárních novin četl o knihovnách palmových listů v Indii. Rišiové – dávní indičtí mudrcové – zapisovali do svitků osudy každého, kdo se na ně v budoucnosti do knihovny palmových listů přijde podívat. Podle autora toho článku, který má se čtením z těchto svitků osobní zkušenost, to prý přesvědčivě funguje.
Mluvil jsem spíš o šamanských prvcích v mé muzice. Myslím, že šamanské písně ze mne nelezou. Ale jsem si vědom, že v písni třeba láska může uzdravovat, napravovat…, jak kdo potřebuje, přijímá… V minulosti jsem se tím, co nazýváš duchovní rozpoložení, zabýval intenzivně-ji. Cosi jsem o tom přečetl a dělal různé praktiky, měl různé životní polohy. Někdy jsem chodil i po rozžhavených uhlících. V nazrálém čase to vypadá tak, že to, co bylo mimo mne někde např. na papíře a já to hltal, nabralo jaksi opačného gardu a snažím se, co můžu, by nějaké hodnoty vycházely ze mne. Žít život a dělat věci, jež přichází, jak nejlépe mohu, to je pro mne cesta. Součástí toho je pro mne důležitý fakt, že slovo, byť bylo na počátku a má sílu i moc, nahrazuje skutek (neb podle skutků jejich poznáte je, nebo podle ovoce jejich poznáte je – jak chcete). Nechce se mi ani tyto věci dál rozebírat, nebaví mne přesvědčovat o svých pravdách, neodporuji moc lidem, co hýbou vesmírem od stolu, vládnouce mocným jazykem, výrazem… Každý najde svou cestu a kdo nenajde, je to též jeho cesta. Co se týká dávných mudrců z Indie a příběhu, o kterém mluvíš, nejsem ten pravej člověk toto hodnotit. Napadají mne k tomu poznámky typu, že lidstvo odpradávna prahne po příbězích tohoto kalibru. Napomáhá to víře a někdo to tak potřebuje. Nebo to tak prostě je, ať se nám to zdá jakkoli jako pohádka. V tomto světě, jenž pracuje s reinkarnací, to mohou být ti samí mudrcové vracející se na místo činu.

Seš pravičák, nebo levičák?
Uznávám říši Středu. Ale vážně, je to podle mne pytlování. Myslím, že jsem nahlédl do obou protipólů a nenechávám se jen tak obalamutit. A navíc politiku bych sem moc netahal. Spíše bych řekl, že jsem člověk svobodomyslný a přeju každému, aby svůj život uchopil v lásce a odpovědnosti za něj. Lidi by měli konat tak, by zde na Zemi bylo snesitelně k žití. I když to už může být zavádějící, jelikož pro někoho je známkou snesitelnosti obstojné auto, exotická dovolená, pohodlné bydlení a já nevím co. A jiný je rád, že má kam hlavu složit a teplou polívku. Takže co? Budeme přerozdělovat? Člověku prakticky stačí málo, ale nedá se ho k tomuto moc nutit. Tam ale vidím tu svobodu, v oproštění se od všeho toho lákavého balastu, který zahrabává jeho lidskost. Víc ze mě nedostaneš.

Ptal se Fido
(rozhovor je součástí knihy Krákor – Kronika)