UŠI A VÍTR 1410 K FESTIVALU POTULNÝ DĚLNÍK

Říjnové číslo novin Uši a vítr k festivalu Potulný dělník 2014 přináší: Rozhovor s Pavlem Babincem, poesii Petra Pustoryje, anotace k novým knihám nakladatelství Vetus Via a Ears&Wind Records, pár slov k Magorovi a k Milanu Kozelkovi, další pokračování historie Staré dobré ruční práce a čtvrtý díl povídky Vojtěcha Landy – Autobus. Stále i nové rubriky.


Uvnitř velkého vydání (a pro předplatitele grátis),  CDr s autorským čtením Milana Kozelky z festivalu Napříč r. 2011.

Pro ostatní noviny grátis v elektronické formě, nebo za 25Kč ve formě tištěné. Předplatné na rok se spodní hranicí 150Kč, podrobnosti k předplatnému zde.


 

V ALTERNATIVĚ JE NAŠTĚSTÍ Z ČEHO VYBÍRAT

Pavel Babinec, narozen roku 1982 v Brně. Kytarista zavedeného revivalu Saville Row oprašující hity britských šedesátek, zdatný interpret na poli klasické hudby, spoluautor Kroniky Krákor. V civilu ajťák a odolný hospodský kumpán, milovník dobrého piva a krásných žen. Příležitostný výčepní a vypravěč oplzlých vtipů.

 

Kde ses vlastně vzal? Odkdy se známe?
Vzal jsem se jednoho červencového odpoledne roku 1982 na Obilňáku a vyrůstal v brněnské čtvrti, jež sluje Blekfíld. Jako dítě uřvaný a asociální – moji absenci v Jiskřičkách a Pionýru naštěstí způ-sobila moje vrozená vada. Nástup do nenávidělných vzdělávacích institucí bohužel proběhl standardně. Od osmi let jsem se začal pasivně zajímat o muziku, sporty pro mě byly tabu a rodičům se povedlo mě přemluvit, abych zkusil kytaru. Od jedenácti aktivně hraju a už je to dnes přes dvacet let. Kytaře taky v podstatě padlo za oběť moje středoškolské vzdělání, objevili jsme bigbít a většina gymplu nás zkrátka nebavila. Dál jsem šel dělat to, co mě sralo nejmíň – informatiku. Z hudby jsem si řemeslo dělat nechtěl, neměl jsem tam potřebu něco „muset“, to je vždycky hned všechno špatně. No a dneska je to tak, že mě ty počítače živí a pořád celkem baví, a kvůli muzice ráno vůbec vstávám z postele. Když je jednoho tak nějak příliš, utečeš k tomu druhému… Co se druhé otázky týče, nevzpomínám si úplně přesně, ale řekl bych, že osobně se známe od roku 2006. Já už nějakou dobu věděl o Soplích stránkách. Poslouchal jsem tehdy intenzivně Milana „Záviše“ Smrčku. A právě při jedné internetové pátračce po nějakém Závově vystoupení jsem se přes fotky z Krákoru 2004 (atmosféra jako na Portě…) proklikal na Sopel & Co. To jsem netušil, že za pár měsíců budu sedět na své první Soplí akci v RSCčku s jejich pachatelem. To byl myslím únor 2006. Je taky ale možné, že jsme už předtím měli tu čest u piva ve staré Prádelně na Hybešce. Od tama mám první výraznou vzpomínku, jak spolu prodáváme Uši & Vítr nějakým drzým nevděčníkům u vedlejšího stolu…

 

To RSC myslím tehdy spáchal Melda s Ondrou, ale to je jinej příběh. Hraješ v revivalové kapele, takže trochu kecáš, že muzika není tak trochu tvůj byznys. Jak to je? A jak se stavíš ze svýho pohledu ke spolku OSA?
RSCčko byl myslím vskutku první Meldův počin, ale to bude vědět líp on… Tos mě trochu dostal – zkrátka jsem nechtěl jít na konzervatoř, eventuálně někam dál, kde by mi někdo diktoval, co a jak hrát. S kapelou britské šedesátky hrajem, ale velkým byznysem bych to nenazval. Klubové hraní má celkem striktní pravidla, na svoje akce zas potřebuješ sehnat P.A.čko a pořádnou dopravu, takže se často stává, že se po odečtení výdajů jednotlivci nad ránem propíjejí do poměrně slušné ztráty… OSA – ty mi dáváš sodu. Jak už to bývá, myšlenka na ochranu autorských práv špatná není, její provedení podle mě bohužel ano. Samozvaný ochránce utla-čovaných a potírač bezpráví tak plošněčiní i tam, kde není třeba. Vrcholem drzosti je pro mě presumpce viny v podobě daně za prázdná média. Neprůhledné přerozdělování odměn a jejich monopolní pozice na důvěře nepřidávají. Pamatuji se na jednu diskuzi z osa-dekujem.cz s přesahem na blog Tomáše Vtípila. Konstruktivně se řešilo, zda existuje pro autory jiný způsob, jak získat autorský honorář, než se jim upsat. Mám ale tušení, že z toho žádná použitelná alternativa nevypadla.

Podle mě se OSA za posledních cca 15 let, co dění kolem tohoto spolku pozoruju, dost zkultivoval, patrně pod tlakem veřejnýho mínění. Nicméně, když se prohlodáš jejich
stanovami, dojdeš k závěru, že samozřejmě je vždy ve výhodě autor, co se jim upíše, než autor nezastupovaný, který by si chtěl nechat proplatit, nač má podle OSA nárok. Takže začarovanej kruh, kdy pořadatelé a muzikanti pořadatelé z nevědomosti OSA živí a vybraný honorář putuje do černé díry. Nicméně ve vašem případě je asi v pořádku, že někdo vybere prachy a zašle je nositelům práv Jimiho Hendrixe. OSA je ovšem tak zprofanovanej kanál, že tomu už málokdo věří. Máš o tom nějaké zprávy? Když děláte vlastní koncerty, museli jste se s platbou OSA na vlastní kůži setkat. A můžeš v kostce popsat repertoár vaší kapely Saville Row? Co je to za název?
Tantiemy pro Jimiho v pořádku určitě jsou. Já v tomhle směru nějak extra informovaný nejsem – kluby to za nás řeší a případné externí akce jsou vedeny podle Skalákova vzoru vesměs jako něčí narozeniny (většinou je to i pravda) a OSA se prostě neřeší, i když to asi není úplně korektní… Náš repertoár v kostce jsou britská 60. léta (pozdní Beatles, Stones, The Who, Kinks…) a trocha toho Jimiho Hendrixe, který nakonec taky musel z USA přiletět do Londýna, aby prorazil. K názvu já už přišel k hotovému. Savile Row je ulice v samém středu Londýna (mimochodem plná šílených butiků s luxusním oblečením), kde se narvaní Beatles nechávali vozit v kočáře a dělali ostudu, což nás prý povahově dobře vystihuje. Bubeník jen přidal druhé „L“, jednak tak trochu natruc a prý v 80. letech byla jakási slavná popová kapela toho jména. No, asi dvě zmínky o nich najít jdou… Protože jsem byl už pár let jako kytarista bezprizorní a kluky jsem většinou znal ještě ze střední, kde fungovalo „školních“ kapel hned několik, tak jsem lano vzal a už to devátý rok nahoru/dolů hrneme.

Módní butiky a pop osmdesátejch let? A narvaní Beatles? A to vás má vystihovat? Cítím v tom dávku postpubertální recese.
Co se však tvé osoby týká, jsi rovněž interpretem na poli klasické hudby. Kriste ne! Módní butiky jsou až výsadou poslední doby. Hlavním pojítkem byla předpokládám ta ostuda. Jak říkám, už jsme se dost let znali a věděli, s kým tančíme. Recese? Asi ano. Postpubertální? Každopádně! No ano, já jsem s nástrojem na klasice začínal a vyrostl, pak ji odložil k ledu, a tak před deseti lety začal zase oprašovat. Pravidelně pořádáme jako kytarové trio jarní koncert k výročí narození J. S. Bacha, občas podzimní akci na počest Svaté Cecílie, patronky hudby. Za tu dekádu jsme poznali dost kamarádů muzikantů, takže už nejsou koncerty čistě klasicky kytarové, ale nástrojově pestřejší. Občasmě někdo požádá o doprovod při čtení poezie nebo hraní na vernisáži, ale to jsou vyloženě nárazové akce. Doplním ještě, že mě fascinuje Flamenco ze španělské Andalusie ve všech svých podobách. Pro našince je to nesmírně obtížné obsáhnout, jejich kytarová technika je navíc někde hodně jinde…

Jsi taky zdatný piják piva, trochu tramp. Proslýchá se o tvém angažmá v country& Ester kapele Sdílený špekáček. Co si od toho slibuješ?
Soudě dle svého okolí se moje spotřeba piva opravdu dá označit jako zdatná. Jak se říká, cvik dělá mistra! S tím trampem úplně nevím. Pokud jde o to sbalit kytaru, spacák a jet pod širák, to ani ne. Ne, že bych byl vyloženě proti čundrování. Ovšem ta část trampa, která odmítá zažité společenské „pravdy“ a konvence, tam někde uvnitř dýmá. O Sdíleném špekáčku jsem skutečně již zaslechl několik informací, těším se, že lano do něj opravdu přijde, když už se mi nepodařilo aktivně zapojit do Společné stolice, která už nevystupuje. Co si slibuju?
To, co od každého dalšího angažmá – bohatství a slávu – samozřejmě!

Vraťme se ještě k Závišovi, ty znáš jeho literární i hudební tvorbu velice dobře. Co říkáš na jeho každoměsíční vystupování na Šelepce?
Jo, znám, načetl a naposlouchal jsem se jeho tvorby hodně! Poprvé někdo přinesl na bečku „Rabijáky“ někdy kolem roku 2000, zrovna vyšlo „Slunce v duši“ (Záviš v uši). Internet ještě tolik nefrčel a většina lidí o něm neměla ani páru. Koncerty pořádali hlavně jeho známí, taky jsme se poprvé museli vypravit do Řícmanic k Lajcmanům. Texty samozřejmě zvednou na první dojem obočí, ale mě hlavně okouzlil jeho „trhací“ styl hry. Pak došlo na Andělu a byl jsem beznadějně ztracen. Na pitky, kam nedosáhla elektri% kace, se vozila kytara a zpíval se samozřejmě hlavně Mistr, svého času jsem jich od něj uměl snad padesát. Známe se v podstatě od vidění, já jeho koncertů už v Brně a okolí vymetl skoro 40, takže si můj ksicht už zkrátka pamatuje. Pozdravíme se, když jsem u Skaláka víc vpředu ve frontě, vezmu mu pivo a nové přírůstky jeho tvorby si nechávám podepsat. Je vidět, že z ožralých dotěrných příznivců nijak nadšenej není, stejně jako nebyl Magor. Proč taky… Šelepka je pro mě, stejně jako Leitnerka, jakési panoptikum, kde se tak trochu zastavil čas. Samozřejmě jsem tam mnohokrát byl a po létě mám absťák, tak zase vyrazím, ale ideální tympl na pravidelné měsíční hraní to není. Prostředí mi tam úplně nesedí, a co teče z pípy nebudu komentovat…

Takže Záviš a britský šedesátky. Nějaký další koně?
No těch je hodně – vezmu-li to žánrově: z klasické hudby mám nejradši tu starou (stará ve smyslu od středověku po baroko), zejména J. S. Bach a John Dowland. Přes klasické kytaristy, hlavně české, jsem se proposlouchal k již zmíněnému * amencu. No a když kytarová muzika, tak samozřejmě klasické staré americké blues, ať už to z Chicaga (Muddy Waters, Howlin’ Wolf, Buddy Guy, Little Walter, Jimmy Reed, J. L. Hooker…), mississipské (B. B. King, Son House, Robert Johnson, James Cotton), nebo bělošské z Texasu (S. R. Vaughn, Johnny Winter). V kolonce Rock/Heavy by toho bylo hodně, nicméně jsou stálice z toho „nasypanějšího“ spektra, které se mnou proplouvají životem (Black Label Society, Slayer, Pantera a samozřejmě Motörhead). Co se týče české hudby, jediná mainstreamová kapela, která mě nenechává chladným, je plzeňská Alice. Kolem zbytku tvorby chodím po špičkách a uchyluji se k alternativě (pokud tomu tak můžu říkat), kde je naštěstí hodně z čeho vybírat – Bratři Karamazovi, Havárna, Hokr, SDRP, Ylo, BBP, Tyršovka, Urband, Hrozně, cokoli s Pepou Klíčem a J. J. Neduhou, O. P. N., Krch-o5 , Jim Čert, Špinavý nádobí, Mongolovy Městské Sady, letovický bard Mira Kubín a spousta dalších, co se mi momentálně nevybaví. S alternativou taky není od věci vyrazit za hranice, předloni jsem objevil krásu východoněmeckých kapel, co si neříkají Krautrock – Cherubin, Ihre Kinder, Area, Out of Focus, atp. Mimochodem, díky za tip!

Když čtu ta jména, není divu že se nám zkřížily cesty. Mimochodem o roku 2014 esoterici a podobná chátra tvrdí, že bude rokem velkých změn. Jak se tě letošek dotkl?
To určitě div není, kór tady v naší přerostlé vesnici! V téhle chvíli, kdy je tři čtvrtě roku za náma, můžu říct, že měli pravdu. Pracovně i osobně změn mnoho a žádná k lepšímu. Taky nemáš rád, když ti cpou pod nos papíry a vřískají „podepiš!“? Když k tomu připočtu i to, že vlastně během 14 dní přestaly existovat Boro i Mandragora, a kolik už letos stihlo umřít vynikajících hudebníků, říkám si – ať už je letošek za náma, snad bude napřesrok líp. A to nesnáším zimu!

Optimistická vize, když se rozhlídnu kolem. Na co se v nejbližší době chystáš?
Osobně tomu nechávám těžce volný průběh. Jak říká Lemmy – to, co si v životě pečlivě plánuješ a připravuješ, se většinou strašně podělá, do karet nám hraje náhoda. Když se otočím a kouknu zpátky, musím mu dát za pravdu. V prosinci je rozjednaná nějaká větší akce v Sonocentru, kde jsme ještě nehráli. Pokud to dopadne, bude to doufám zajímavá zkušenost. Koncertů (Soplích i ostatních) je do konce roku taky dost. Já tím dost žiju, dodává mi to nějakým způsobem energii. No a třeba se konečně po vánocích rozhoupu a začnu
shánět lidi, kteří by byli ochotní zkusit vstoupit do pekla vlastní tvorby, už nějakou dobu to ve mně dřímá, tak uvidíme…

ptal se
Fido