UŠI A VÍTR 1412 – LES/NAROZENINY NIKOHO

Vyšlo poslední číslo Měsíčních novin Uši a Vítr v roce 2014 a je to tak trochu číslo „Landovské“, s Vojtou Landou zde vyšel rozhovor, vychází povídka na pokračování Autobus na cestě a současně je v tomto čísle otištěn filmový příspěvek téhož autora. Dále v obsahu najdete básně Mirka Václavka v Sépiové kosti, závěrečnou část textu Pavla Komínka z roku 1986 O staré dobré ruční práci, texty J. E. Friče v rubrice Na hliněné niti a Šperhákem, novinky na Dřevěné cikádě a další příspěvky k dobře vychlazeným lahváčům. Fyzickou přílohu tentokrát noviny neobsahují, pro předplatile však nabízejí možnost uplatnit do konce roku 20% slevu při nákupu titulů Ears&Wind Records.


 

 

ODHALIT, CO JE FALEŠNÉ
Vojtěcha Landu jsme představili v čísle Uši a Vítr 1403, kde začala na pokračování vycházet jeho povídka Autobus na cestě. Nyní s autorem předkládáme rozhovor, který s ním vedl Jaroslav Erik Frič.

 

Po festivalu Potulný dělník jsem zachytil Tvůj facebookovský status, který z této akce sděloval Tvé „smíšené pocity“. Tvůj zápis se především točí kolem slova „underground“, které já téměř (ač zakladatel onoho festivalu) nepoužívám, ani na čele je nemám napsáno. Nemáš pocit, žes trochu příliš podlehl tomuto vnějšímu známkování (možná i v souvislosti se současným televizním „Fenoménem underground“)? Nebo snad máš za to, že jde o jakýsi ideologický „chlívek“, z kterého je potřeba nevypadnout? Mohl bys upřesnit případně své „po-žadavky“ na to, co nazýváš „undergroundem“? Co z jeho obsahu je pro Tebe ještě živoucí či životaschopné?
Uf, byl jsem zkrátka jen smutný z toho, že Lamrama nikdo neposlouchal a většina lidí byla našrot. Asi nelze odpovědět krátce. V současné době trhá rekordy kniha Kup si svoji revoltu, která kousek po kousku cupuje jakoukoli kontra-kulturu a odhaluje její zaprodanost. Můj kamarád, který nemá rád kritiku mainstreamu, mi ji škodolibě podstrčil. Já bych předně chtěl obhájit právo na to kritizovat prefabrikovaný pop. Koneckonců v tom se v undergroundu nic nezměnilo, po listopadu ztratil politické hledisko, ale jinak stále jde o to, vymezit se proti shitům, co se na nás valí. Odhalit to, co je falešné. Ano, je mi jasné, že některá revolta může být stejně vypočítavá jako to, proti čemu se vymezuje, ale zkrátka těžko mě může někdo přesvědčit, že když si zaplatím vstup na Potulného dělníka a koupím tvoji novou knihu, tak jsem se stal obětí tvého marketingového plánu a prodal jsi mi svoji revoltu. Ovšem je fakt, že od určité úrovně slávy se člověk stává prodejným zbožím, ať jsou jeho myšlenky sebečistější.Ale jinak máš pravdu, usvědčil jsi mě v tom, že v určitém ohledu mi ten „ideologický chlívek“ vyhovuje. Spousta lidí, jejichž hodnoty nesdílím, nikdy nepřijde na „Dělníka“ ani na Skaláka a jsem moc rád, že mám místo, kde je nemusím potkávat.Samotné známkování mi až tak nevadí, musím přece nějak odlišit Skaláka od Rock for People, tak proč ne třeba termínem underground? Jinak můj komentář „Dělníka“ souvisel i s mojí neochotou nechat se natáčet, ale to je zase jiný příběh.

Autorské čtení Vojtěcha Landy. Potulný dělník 2013, Brno - Boro. Foto © Arnošt Zukal Jsi tvůrčí člověk… Jak ses dostal k psaní? Znám jen některé Tvé prozaické texty, nevěnoval ses někdy poézii, tak jak je obecně chápána?
V poezii mám velké mezery, vždycky mě bavily spíš texty písní. Proto často na svých čteních vybírám i písně oblíbených autorů a zkouším, zda obstojí i jako báseň. K básním: tu a tam jsem si něco zapsal do notýsku, ale být na maloměstě (Moravská Třebová) básníkem, to jste rovnou o sobě mohli prohlásit, že chodíte šoustat slípky do kurníku. Zkrátka jsem se styděl. Ostatně já se styděl i za to psaní povídek, první jsem na netu zveřejnil snad někdy ve 24 letech. Když jsem pak začal studovat scenáristiku, cítil jsem se dost nesvůj nejen kvůli vyššímu věku, ale také kvůli tomu, že jsem byl obklopen samými literárními talenty, kteří od 15ti vyhrávali jednu soutěž za druhou. Kdybych mohl vrátit čas, šel bych s kůží na trh dřív. Já sám se jako autor hledám, baví mě povídky. Baví mě i scénáře, ale zdá se, že má smysl psát jen ty, které si sám natočím (je těžké to někomu „vecpat“), což je časově i produkčně dost omezující, vzhledem k tomu, že můj první film teprve dokončuju. S takovým tempem stihnu tak dva filmy za deset let. A jak přišla poezie? Z osobních důvodů na mě přišla krize, kdy jsem nic nepsal a hodně pil. Pak za mnou přišel jednou v hospodě Geňa (Honza Bartoň – pozn. jef)a řekl: „Lanďáku, tys studoval tu scenáristiku, tak nechceš něco přečíst?“ Bylo to krátké čtení (pořádali Uši a vítr), bál jsem se, že úryvek nějaké povídky by nemusel zaujmout, tak jsem ze šuplíku vytáhl některé své básně. Nijak extra se mi to nepovedlo, ale nakoplo mě to. Díky básním jsem překonal tvůrčí blok a mohl zase začít psát (Máš u mě pivo, Geňo, díky moc!). Nevím, jestli píšu básně, jsou to spíše takové krátké příběhy, ale čert to vem. Baví mě to a překonal jsem ostych, a to je hlavní! Rád bych se posouval dál. Láká mě poezie v hudbě i rap, ale to bych musel sehnat někoho na hudbu.

Dá se popsat, o čem je ten Tvůj první film? Jakou roli tam hraje „vizualita“, jakou případně příběh? Máš jasno i ve výběru hudby? Pokud vím ale, touto prací se neživíš, jak spojuješ svůj „úděl filmaře“ (mohu-li to tak nazvat) a „pedagoga“?
Neživím, konkurence je velká, živí mě angličtina. Ovšem já především nechci být mizerný autor, to je podstatnější. Můj první film je příběh volně inspirovaný zapomenutou povídkou Alexandra Klimenta (přečtěte si jeho román Nuda v Čechách!),kterou jsem objevil a kterou miluju. Jsem docela hrdý, že jsem ji objevil, protože opravdu neznám nikoho, kdo by ji četl. Já jsem ale příběh zasadil do současnosti.Muž a žena ve středních letech, kteří spolu kdysi žili, se potkají ve vlaku. Nebude to film pro každého, je to přesně ten typ psychologického filmu o vztazích, který ně-kteří diváci k smrti nenávidí. A právě proto jsem požádal Vladimíra Václavka, jestli bych nemohl použít nějakou jeho píseň, protože jeho táhlé melancholické písně k filmu přesně sedí. S vizualitou jsem bojoval a stále bojuju. Ze začátku jsem právě proto nechtěl režírovat. Ale je hloupost si dopředu říct, že na to nemám. Od toho je tu ostatně kameraman, aby režisérovi pomohl s vizualitou. Byla to úžasná zkušenost, kde jsem se naučil mnohé, jako třeba mít neustále po ruce placatku rumu. Placatku rumu? Kvůli „správnému vidění“? Jsou lidé, kteří při sebemenší stopě alkoholu v krvi nejsou schopni pracovat, tvořit (malovat, psát), střízlivost má zde jitřivou a zpřítomňující roli nepochybně. Jiní autoři – jako Martin Jirous např. – jsou schopni napsat dobrý text, i když jsou pod parou… Řadil by ses v tomto smyslu mezi „alkoholiky karnevalové“ (nárazové, furiantské), nebo prostě jen „pracovní“ (jako tomu bylo u Magora a mnoha a mnoha dalších)? Eh, to nebylo kvůli mně. Herci mají někdy své představy a když se vzpříčí, alkohol pomůže uvolnit napětí. Pozor, říkám ně-kteří, ne všichni. Ale zpátky ke mně: alkohol je děsivá droga, jíž lze těžce odolat. Píšu střízlivý, ale při pozměněném vědomí člověk myslí jinak a často dostane nápad, se kterým pak může dále pracovat. Nikdy jsem nechlastal totálně přes míru, ale občas to bylo na hraně. Teď poprvé v životě mám přítelkyni, která téměř nepije. Piju logicky také mnohem míň. V hospodě teď určitě uslyším spoustu vtípků na téma „podpantoflák“, nebo že je se mnou nuda. Já ale jako zkušený pařmen dokážu moc dobře přeložit, co to znamená, když ti někdo řekne, že je s tebou nuda. Lidi, co chlastají hodně, chtějí, aby hodně chlastali všichni, protože pak mají omluvu pro své pití. Je to vlastně taková nasranost na to, že se někdo dokáže kontrolovat víc než já. Ještě než jsem se seznámil se svou drahou, tak jsem téměř přestal pít panáky a všem jsem to oznámil. Panáky jsou zlo, každý může pít dle své míry, ale pak vždycky nějaký osel objedná rundu a začne takové to klasické: „Jak, že ty si nedáš?!“. Je velice těžké odolat tomuhle kolektivnímu nátlaku, kdy stojí jeden proti celému stolu. Když je nátlak příliš velký, mám dvě strategie, lití panáků pod stůl a sprostý útěk z hospody s tím, že cech pak musí zaplatit tihle otravní ožírači. Ach jo, teď jsem z toho chlastu udělal takové vážné téma, a přitom bych tady mohl z fleku vyjmenovat padesát vtipných historek, které by se bez chlastu nikdy neobe-šly. Holt, rub a líc.

Pěkně vyjádřeno… Ale pryč od chlastu: Čím jsi veden ve svém prozaickém psaní? Jsi sbě-ratelem příběhů, nebo spíše vycházíš ze slova, z rytmu, z nově utvářených takto významů?
Mohl bys označit některého ze známých autorů jako svou inspiraci, vzor? a proč (právě tohoto, tuto…)?

Začalo to beatnikama, líbilo se mi, že je to autentické, skoro žádná fikce. Pak přesnej opak Kundera – filosofie, chladná analytika. Potom hrátky s formou a jazykem – Vonnegut, Ajvaz, Kratochvil, akorát takovouhle bravurní češtinu asi nikdy mít nebudu, navíc leckdy je to jen hra pro hru a přijde mi, že sdělení pokulhává (u Kratochvila). A někde na vrcholu se tyčí Balabán a Juráček (scenárista). Strašně se mi líbí ten Balabánův styl (on ho nejspíš taky nevymyslel) určitého vhledu do situace nebo určitého momentu, takový průsek, jak to nazval Chuchma, to je vynikající. Nemusíš řešit klasickou fabuli, ale prostě do toho příběhu jen po hlavě skočíš a pak zase vypadneš. Balabán je bůh.Strašně mě překvapilo, jak moc je autobiografický, to se mi líbí. Autobiografie je problém u lidí, kteří neumí psát, ale když autor psát umí a ještě se nebojí čerpat ze sebe, tak je to krása. Takže jsme obloukem zase u těch beatniků. Nevím, kdo to napsal, ale líbí se mi definice spisovatele jako člově-ka, který se pro čtenáře noří do nejhorších pekel a zákoutí lidské mysli. Ty ponory jsou drsné, a proto to často končí drogama, chlastem a sebevraždama. Ale zase to, co občas tihle lidé vydolují a přinesou na povrch, to vážně stojí za to. Když pominu komediální autory, tak u vážnějších autorů, kdo se „nenoří“, tak mě většinou nudí. Ale to jsem odbočil, k mému psaní, určitě vycházím z příběhu, je to míchání fikce, autobiografie a příběhů z mého okolí.

Mluvíš o Balabánově „stylu“… Znamená to, že je Ti autor Božího lana (nejspíš první text „skutečného“ spisovatele) blízký i duchovně? Anebo v tomto smyslu někdo jiný z Tebou jmenovaných? Nechci ideologizovat, ptám se jen na zásadní „náhled na svět“…
Oba jsou mi blízcí, Balabán i Juráček. Nicméně Juráček byl ateista, a to já nejsem. Celá moje povídka z Indie (Autobus na cestě) je o tom, jak se peru s vírou. Jestli je lepší si přiznat, že není nic, že i láska je marnost. Tudíž žijete život bez Boha, nevíte proč, s partnerem, který může každý den odejít. Možná přijde jiná láska, mož-ná ji prostě jen začnete srát. Na koho se vlastně můžete spolehnout? Víra je možná hloupá pohádka, kterou se oblbujeme, jak píšu v té povídce, ale asi je to anestetikum, které potřebuju. Nicméně nejsem evangelík, mám vlastního Boha. Kdokoliv se tváří, že má v otázkách víry jasno, je mi podezřelý. Dívám se na něj a vím, že ví úplně stejný hovno jako já, ale jenom sám sebe lépe obelhal. Balabánova víra byla trochu jiná, ale obdivuju ho, jak vážně ji bral. A že se dál babral v palčivých otázkách. Že si prostě nevystačil jen s tím: Bůh je všemohoucí, všechno stvořil a já si s tím proto nebudu lámat hlavu. Zkrátka víra pro něj neznamenala vymývání mozků či zjednodušený výklad světa. Snad jsem ho pochopil správně, vždyť ty musíš o jeho víře a postojích vědět víc než já, znal jsi ho.

Řekl bych, že zápas J. B. popisuješ dost přesně… Ten „vlastní bůh“, kterého zmiňuješ, je dnes poměrně obvyklá transmutace dřívější představy o víře „institucionální“ („starozákonní“?), t. j. garantované také nějakou viditelnou autoritou, jak učitelskou, tak existenciální. Ale „instituce“ zklamaly a zklamávají nadále (třeba právě tím „vymýváním“, jak říkáš), odporu u mladých (a nejen těch) lidí se není čemu divit. Myslíš, že „institucionální“ náboženství už zcela ztratilo svůj smysl? Jakési duchovní „spole-čenství“, jaké je patrné třeba zrovna u evangelíků? Čím může Evropa obstát vůči islámu, např.? bezbřehým liberalismem? fanatickým nacionalismem a xenofobií? čím, co by opravdu stálo za nějakou oběť, řekněme?
To je velice těžká otázka, na kterou asi neznám odpověď. Jestli se „institucionální“ náboženství obrodí, to netuším. Možná už je ztracené, ale zase podívejme se na současné Brno. Biolog a učitel na Biskupském gymnáziu Marek Vácha je známý katolický kněz, jenž nedávno vyjádřil podporu jak svému bývalému žákovi Matěji Hollanovi (ten není věřící), tak současnému senátorovi Zdeňku Papouškovi (další úspěšný věřící). Marek Vácha je příkladem moderního kněze, který nedlí uzavřen kdesi v presbytáři, ale místo toho pravidelně píše do Respektu a dalších tiskovin. Hollana a Váchu pak podporuje asi nejvýznamnější český streetartista TIMO, taktéž věřící. Před policisty do tmy už cca 15 let neutíká žádný opilý puberťák, co si touží město „očůrat“ svým tagem, ale věřící člověk, který nám svými nápisy po Brně opravdu něco sděluje a nutí nás přemýšlet. Kdyby mi dřív někdo řekl, že nejslavnější brněnský streetartista je hluboce věřící, nevěřil bych mu. Tyto osobnosti naznačují, že víra má šanci zaujmout novou generaci, uvidíme. Ach jo, já tu tolik chválím víru a přitom má další povídka si z náboženství nelichotivě utahuje. Trošku se to ve mně bije. To právo dělat si srandu téměř ze všeho, a naproti tomu respekt k víře. A jak obstát vůči islámu, obávám se, že to začneme řešit, až nám zaklepe na dveře, teprve to nás sjednotí. Nejsem z těch, kdo
brojí proti islámu, nicméně napětí mezi islámem a křesťanskou Evropou se zvyšuje, obávám se, že v určité chvíli nebude mož-né stát stranou. Stejně tak jako v případě konfliktu USA (Ukrajina) vs. Rusko. Jako občan jsem dělal mnohé pro to, aby ČR nikam vojáky nevysílala, protože bylo jasné, že okupace Iráku a Afghánistánu nic nevy-řeší. Asi nejvíc mě proto vytáčejí ti, kteří celou okupaci podporovali a kteří teď nad-šeně kritizují celé muslimské náboženství s poukazováním na fanatiky z Islámského státu, který by bez okupací nikdy neměl tak masivní podporu. Je to i chyba nás evropských humanistů, že jsme nebyli dost slyšet.

Pěkná a inspirativní odpověď… Na čem konkrétním teď pracuješ? Co Tě právě teď láká zpracovat, pojednat, či případně z čehosi „utahovat“, jak říkáš? Tvoje osobní výzvy – a případně výzvy „doby“?

Jsem dost líný, a proto píšu daleko méně, než dřív, kdy jsem nepracoval na plný úvazek. Stále doufám, že ten boj s leností vyhraju a začnu psát víc. Je to jen na mně. Mám v hlavě mnoho příběhů, které čekají na dokončení. Např. jeden z budoucnosti: Postarší padesátnice, kterou opustil manžel a ona se uzavře do virtuální reality. Uzavře se do počítačové hry, kde je zpátky na gymnáziu a prožívá si své pubertální lásky. Její syn se ji snaží ze hry dostat. Jak přesvědčit k návratu člověka, na kterého v našem světě už nikdo a nic nečeká? Pracovní název je Solaris na gymplu. A jeden z přítomnosti. Životní příběh věč-ných studentů a brigádníků. Flákačů, kteří už v Brně vystřídali snad všechny práce, avšak odmítají dospět a najít si „pořádnou práci“. Baví je jeden týden třídit jablka a druhý házet maltu. Jak dlouho se dá takhle bohémsky žít?Mým snem je taky prostudovat všechny absolventské filmy režisérů nové vlny. Je škoda, že některé filmy našich nejslavnějších režisérů jsou uzamčeny na FAMU a NFA (Národní filmový archiv), protože to jsou leckdy naprosté klenoty. A nějaké čisté osobní sny, třeba stran „zaměstnání“ (výdělečného, ale neotrockého), nebo cestování, zkrátka „plány“ v době, kdy je toho tolik – ve srovnání s dobami totalitními – opravdu možného? Chtěl bych se jednou třeba alespoň na půl úvazku živit něčím, co souvisí s kulturou (hudba, literatura, film). Ale to by chtěl každý druhý, možná bych měl být realista a vzít první dobře placený otrocký flek. Cestování je asi největší problém. Jelikož teď necestuju, vzdaluje se mi mnoho přátel, sekterými jsme si dříve tolik rozuměli. Nemají žádné spisovatelské sny a touhy, takže všechny své víkendy mohou procestovat. Já jsem pro ně pecivál. Jak zpívá Petr Fiala: „Já už jsem pro ně mrtvej, chodím si do parku číst. A není to tak špatný, zatím dejchám a mám co jíst. A co jinýho mám chtít?“ Ale kdybych měl čas cestovat, tak bych musel vzít všechny své rozdělané povídky a hodit je do koše. A to nedokážu. Tajně doufám, že v budoucnu budu placen lépe a na cestování budou prostředky, ale snažím se žít tak, abych měl radost ze života i tady v České Republice. Jen nevím, jestli tenhle „nudný“ život bude vyhovovat i mé partnerce. Snad ano. Pevně věřím, že výlet může být krásným zážitkem, i když vyjdeš jen na sousední kopec, anebo se jdeš v noci koupat do rybníka. Jestliže potřebuju k životu dovolenou v Asii, a jinak nemůžu být šťastný, není to potom stejná posedlost „mamonem“ (či spíše touhou po něčem exotickém), jako když nechci nosit obyčejnou mikinu a potřebuju mít nejnovější outdoor mikinu za 6 tisíc?

ptal se J. E. Frič