Je třeba vystřízlivět, omýt a vysušit rány, dva dny spát a restaurační zařízení navštěvovat jen velmi spoře. Patnáctý ročník kuřáckého festivalu Krákor skončil a lížu si rány. Plíce levitujou, játra cítí přitažlivost zemskou, hlava jak střep, protože když došlo v neděli v noci pivo, pili jsme víno – po půllitrech. Když došlo víno, pili jsme slunečnicový olej…
Od středy do pátku navážet do oblasti tunelů krámy, stavět všechny ty čajírny, výčepy, bufety… Abychom se pak na víkend zmastili a v pondělí do noci – bobří sprše s ručním mytím navzdory – již páchnoucí jako prasata tohle všechno rozebrali a odvezli zpět do elastické garáže snů, do sklepů a na dvorky přátel. Nicméně samotný Krákor s nahuštěnou energií, přátelským duchem, vyjímečným zvukem, geniem loci torza říšské dálnice, Krákor s vousatejma máničkama a krásně se vlícíma gazelama, Krákor kterej se patnáct let vysmívá sračkopopu všedních dní, za tu trochu námahy stojí.
Jistěže nejsme žádná posraná agentura, byť patnáct let diletantismu je znát na takřka profesionálním přístupu k organizaci festivalu. Jistěže nejsme kokoti co vyťukávání žádostí o granty jejich chlebem jest, Krákor byl vždycky na hraně. Bez jistoty finanční, bez jistoty geografické polohy, bez protekce… Nazištná pomoc přátel, to nejlepší z domácí nezávislé scény napříč žánry – to jsou devizy, které dělají festival Krákor tím čím je. Komerci v opozici, my máme právo se nazývat underground.
-fido-
červenec 2013
PUB