Je třeba vystřízlivět, omýt a vysušit rány, dva dny spát a restaurační zařízení navštěvovat jen velmi spoře. Patnáctý ročník kuřáckého festivalu Krákor skončil a lížu si rány. Plíce levitujou, játra cítí přitažlivost zemskou, hlava jak střep, protože když došlo v neděli v noci pivo, pili jsme víno – po půllitrech. Když došlo víno, pili jsme slunečnicový olej…
Světlo na konci tunelu, ostopovický Ježíš - Marek Sobola, Krákor 2013, foto © Vladimír Sabo
Od středy do pátku navážet do oblasti tunelů krámy, stavět všechny ty čajírny, výčepy, bufety… Abychom se pak na víkend zmastili a v pondělí do noci – bobří sprše s ručním mytím navzdory – již páchnoucí jako prasata tohle všechno rozebrali a odvezli zpět do elastické garáže snů, do sklepů a na dvorky přátel. Nicméně samotný Krákor s nahuštěnou energií, přátelským duchem, vyjímečným zvukem, geniem loci torza říšské dálnice, Krákor s vousatejma máničkama a krásně se vlícíma gazelama, Krákor kterej se patnáct let vysmívá sračkopopu všedních dní, za tu trochu námahy stojí.
Nesmrtelná Stará dobrá ruční práce, Krákor 2013, foto © Andrej Čulák
Jistěže nejsme žádná posraná agentura, byť patnáct let diletantismu je znát na takřka profesionálním přístupu k organizaci festivalu. Jistěže nejsme kokoti co vyťukávání žádostí o granty jejich chlebem jest, Krákor byl vždycky na hraně. Bez jistoty finanční, bez jistoty geografické polohy, bez protekce… Nazištná pomoc přátel, to nejlepší z domácí nezávislé scény napříč žánry – to jsou devizy, které dělají festival Krákor tím čím je. Komerci v opozici, my máme právo se nazývat underground.
-fido-
červenec 2013
PUB