:: TEXTY PROTISTÁTNÍ FILHARMONIE ROZEVŘETE KLIKNUTÍM ZDE

…akorát že nejsme kapela, ale Protistátní filharmonie!

Byla to hudba vynořující se z mlh dávnověku, kdy pračlověku upad na zem klacek, což vyloudilo zvuk. Druhý pračlověk si toho všim a práskl svým klackem o zem záměrně…

Co to bude, když jsou nazí, polonazí zelení a oranžoví a polodiví a všichni červeně nasvícení…
…texty jsou sprosté asi, jen trochu se dá tušit jejích nesmírná sprostota, protože vlastní bratr hluk temnot, je sotva propouští, vrstvení temných záclon na sebe dává tušit hlubiny temné noci, hrubé noci.

Koncert na pohled jako velkoprostorový nesmysl, je plné podobenství a zobrazuje rozdvojení a morální vyhaslost, jen tuto poezii zde najít.

Naprostá neřestná kaše, každý den s pokušením z ní okusit k obědu, večeři, snídani, kdykoli, vždyť je tak sladká, oproti suché skývě. To není chvilková špína, to je dlouhodobá špína.

Apokalyptická burleska sedmi hřichů jak od Hieronyma

___________________________________

POPIS JEDNOHO KONCERU
(publikováno v Uši a Vítr 1909)

Prolog.
Cesta do existenciální Prahy, tak se jí obávám. Koncert na neznámé adrese, na fotce je dům, možná opuštěný, možná hnízdo neřestí. Och, neboj se, jsou na něm firemní cedule a uvnitř je nákladní výtah. Ale jen stále se ptám, zda už je to zrušeno. Není a blíží se to. V knize o zkaženosti byl právě v takovém domě, ctihodných cedulí a kanceláří a prodejny ryb, ten největší brloh. A nákladní výtah v příběhu figuroval jako místo plné strachu naproti dveřím kanceláře lupiče, který zde počítal denní tržbu. Přijel jím mstitel. Kniha je kniha a Praha je Praha. Nebude to tam jako v knize. A přece to veganské bistro v domě ještě do půlnoci otevřené, je velice našlechtěné, ale podobné slušné prodejně ryb z knihy, prodával v ní největší kmotr. Prošli jsme s nástroji holými, jen tak bez futrálů skrz bistro, nikdo se nedivil a jedli tam mufiny s třešničkou, nějak se nešlo na sál zeptat. Sál pro koncert dle včerejších instrukcí je ve druhém patře. Za bistrem je schodiště, plné dveří, výtah nikde, dveře jsou od bytů a od taneční zkušebny. Ano také tam byly zkušebny, v tom periferním domě je zřídilo město pro lidi z ulice a rozpadajícímu se továrnímu areálu dodalo punc sociálně příznivého místa. A ten pouliční lupič předstíral manažera kapel ze zkušeben, ačkoli ho zajímalo výhradně počítání peněz z černoty. Zas je to podobné. No nikde sál, asi vchod z boku domu, ano je tam. Tam na dvorku sedí spoluhráči, kteří již dorazili dřív. Taky jsme to nemohli najít, ptali se v bistru. Ti Pražáci jsou divní, neznají souseda, nevědí, že mají v domě klub. No je neoznačený. Ale já přesně vím z knihy. Vegany obsluhuje kmotr, všichni vědí, jak to je v domě a se vším. Co je to za divné panáky, když všichni vědí, jak to zde chodí a oni se ptají, kde je klub. Radši dělat, že se nic neví. Kniha není kniha a Praha není Praha, poznáním je, že kniha je Praha, teď už je jasné že podhoubí všech velkoměst a knih o nich, je jedno a totéž, jednolité peklo se rozprostírá jako vrstva pod vším. Kniha je Praha. Je to tu ono, žádná nápodoba, ryzí děs nebo nezvyk na drsné velkoměsto, pro nás z vesnice, podsvětí nebo očistec a z něho vzhůru do pekla. Tak to vypadá po příchodu do klubu. Obrovský nákladní výtah je přímo v něm jako tlama. Hned vedle něj stolek s občerstvením, místo chlebíčků sklo s cukrem. Sluší se pohostit hosty na předsvatební hostině, ale proč tu skoro žádní nejsou?

Prý normálně se do klubu chodí, ale dnes je nepříliš navštíven, jak sedí k celkové podezřelosti. Ano, instrukce sedí, klub je ve druhém patře, ale pod zemí. Na dvorek z něho vycházejí temné zvuky a to starým okénkem na uhlí. Ideální místo pro hudební klub, přímo nad stěnou dvorku železnice, zepředu další železnice a z třetí strany silnice. V tomto podsvětí plane červené světlo, diváků jen pár a není vyloučeno, že jsou to hudebníci z následujících kapel. Sedí i další instrukce, že zde máme být v 10, ale to jsme špatně pochopili, že budem hrát, to až ve 12, a kdoví kdy. A tak co nám to tu nesedí, ve značné znejistělosti začnou dohady, zda jet domů, tak pozdě se účinkovat nechce, a nervozita celková i z počtu nepočtu diváků. Jak s tím naložit. Co tu vlastně děláme. Proč zde máme hrát. No proto, když někdo projeví i nástin zájmu, tak se toho chopíme. Prý nás pozval ten ženich, jak je to celé i upíří, death, satan nebo devilrock. Co to je, ty kapely nyní vystupující před námi. Nemožný hluk, ostrost a nemístnost naháče s podvazkovými pásy zpívajícího jen hluboké chrčení beze slov. To je to podsvětí, především nejistota a strach o to, co zde vše je v pozadí, je to nesrozumitelné místo. Nakonec je rozhodnuto, jako pozvaní profesionálové, zahrajeme. Sedět na dvorku pod stále se vypínajícím světlem na fotobuňku je očistná koupel po zhlédnutí klubu. Zpěvák vykřikovač šel na pivo, asi na veganské do bistra, od kmotra. Ostatní nakonec se schoulí všichni do backstage, malé kabinky mimo podium a mimo záchodky. Ty jsou v hloubi protilehlosti, ve velké místnosti je demonstrativně umístěna sada pisoárů, vstup volný uvozený rudým závěsem, přes tento předpokoj se pak jde ke kabinkám. Ale v té kabince backstage je snad i lidsky teplo a útulno, je to útulek pro naši nejistotu. Proč tu tedy hrajeme je zodpovězeno, dále jak asi naladíme, všelijak a pro koho hrát, momentálně sál prázdný, na dvorku 5 lidí, možná hráči z předchozí kapely. Hrát či nehrát. Tak snad hrát, když už je naladěno a když hráč na kanystr přidal podpis na stěnu mezi ostatní podpisy zoufalců zde hledajících útěchu před vystoupením na pekelné stage, tak už je zpečetěno, jde se. Vykřikovač se najednou vynořil, chodí nakřivo, veganské pivo je silné. Ostatní jdou rovně, sevřené hrdlo nedovolilo napít se nadmíru a taky řidiči spěchají 200 kilometrů do svých postelí s květovanými nebo pruhovanými duchnami. Tak je to prosté, jemné jsou duše, stres z pekelnosti a strach z prostředí jako z knih, je dnes formuje naživo. Výkon se předvede, ať se děje cokoli, zde projevili náznak zájmu, a když nás někdo chce tak zahrajeme třeba v pekle. I tam jsou křehké duše, které nás pochopí. Všichni jsme křehké ctnostné duše a zároveň je v nás vlk a temnota a jsme jednou nohou v pekle. Teď i druhou, po výstupu na podium. Ozvučení elektrické, montáž pomůcek ruční, není ještě vše na elektriku. Není ještě vše na tomto světě ztraceno, jen je ho potřeba varovat.

Drama. Proměna.
Filharmonie. Pro začátek to jen tak probleskuje, violoncello, elektrická kytara a baskytara, bicí, zpěváci, zadní svět, který známe jako běžně viděný, prosté hudební těleso. Jako stěna ho místy i nemístně zastiňuje přední svět, recitátoři, tanečník, co to bude, když jsou nazí, polonazí zelení a oranžoví a polodiví a všichni červeně nasvícení. Ladění orchestru a zvukař to snad dá dohromady, tu pomalou předehru. Cirkusový vyvolávač uvádí první píseň. Randál tlukotu na barely namontované na žebříku tlukot srdce přehluší, tlustý tanečník, bakchus v rytmu podsvětném bouchá dámským flitrovaným střevíčkem do dopravní značky velké, skutečné, zákaz vjezdu. Přes hřmot všeho se dere mezerami vpřed tón cella, něco z kytar a bicích. Světlo světa jen tak trochu probleskuje skrze okna záclony temnot. Texty jsou sprosté asi, jen trochu se dá tušit jejích nesmírná sprostota, protože vlastní bratr hluk temnot, je sotva propouští, vrstvení temných záclon na sebe dává tušit hlubiny temné noci, hrubé noci. Je zde však naděje, snad vrstva vlídných slov a kompozic ze světa zadního, tahy smyčce vlevo a vpravo jsou slyšet, to je dobře, že tak dost, i ta kytara. A všechna slova taky nejsou sprostá, je zde zezadu naděje. Vpředu jako v zahradě neřestí jsou stále těla nahých hříšníků rozvášněných v tanec, přijdou do pekla a tam je takto v předkotlí zobrazí středověký malíř. Bojím se já, boj se ty, další píseň, bez pomlky uvádí cirkusový vyvolávač. O kardinálovi, ratata, bakchovo nesmírné tělo obra tančí piruety s kadidelnicí ostře zeleně svítící. Tak lze vidět jak ze světa ctnostného, tam v pozadí vyhřezává nepřetržitě jeho neřest skrytá, ale zde otevřela se naráz ke zhmotnění rozdvojení osobnosti celého světa, tak se nám svět rozpojil a přeměnil v pana Jekylla a pana Hyda. Spolu neskutečně prolínají všechny jeho roviny i křivky i čtyřrozměrná tušení. Cirkusový vyvolávač uvádí další píseň, taneční, jako ostatně má těleso všechny taneční. Tančí se jako v podsvětí, úplně i virtuálně, diváci se jen kývají a začalo jich přibývat, odněkud se zde vzali, jsou však při smyslech, či jsou jen výplodem toho dění na podiu. Jsou sjetí z toho cukru, nebo ze soli, kterých začalo na skle ubývat. Jen střízlivý je ženich, zvukař a já, nehrající šedý doprovod, který je na hraně mezi filharmonikem a divákem. Nevěsta neznámá. Kdo by se také vdal za takové psycho, kdo by si vzal takový ansámbl do předsvatebního dne. Nevěsta neexistuje, dnešní doba je neúplná, jen plná samých ženichů. Dirigent nejel, při minulém koncertu rozbil theremin a tak filharmonie hraje svoje disharmonie bez něho. Ale na další píseň, starodávný chór, je zde plnohodnotná náhražka.

Bakchus svými piruetami dotančí před podium a hokejkou uřídí celé těleso. Violoncellista hraje stále s velkým nasazením, kytaristé komponují v duetu rocková sóla, bubeník je v plné práci, ale co zmůže orchestr zadního světa, když přední svět dopředu se deroucí svou pokleslostí huláká písně a zmítá se, je opilý nebo zvlňuje se ve své roli zpěvák vousatý, tlukou do barelu údery kovářskými na pohled slušný hoch a podivný malý oranžový muž, žena velmi vysoká se zelenými vlasy. Alegorie práce začíná. Rozbrušovačky v rukou vousatého bakcha a vousatého klátícího se zpěváka vychrlily proudy zlatých jisker a zaječely při broušení dopravní značky a žebříku. Tak usilovné broušení probouzí strach, zda se nerozbrousí vše na podiu až na atomy. Další píseň ze světa zvrhlosti, bakchus usedá na kolotoč z otočného regálu na kancelářské šanony. Křehká konstrukce přízračně unáší obrovo nahé tělo, točí ho dokola, ten se tváří velice nevinně a cudně a nehybně pohlédá do nekonečna a k tomu texty o točení pokleslých filmů tekou v řece lomozných zvuků, probleskuje hlukem všeobecným cokoli z ráje i pekla i středu mezi tím, světa takzvaného našeho. Umělecké vytržení v metafoře proměnilo filharmonické těleso ve vroucí hmotu, umělci blbnou a vaří své elixíry a snad ani netuší, jak se vzepjali do živého zobrazení na podiu. Koncert na pohled jako velkoprostorový nesmysl, je plné podobenství a zobrazuje rozdvojení a morální vyhaslost, jen tuto poezii zde najít. Prozřít. Zda prozřou tři střízliví mezi diváky nebo diváci pod vlivem omamného všeho, mohli by stejně prozřít diváci v národním, shlédnuvší extravagantní toto varieté. Pravděpodobně však prozření je všechny mine, šok z andaluského psa má své pozadí a těžko se dosahuje na dno duše tak, aby si duše přiznala, že kromě zasloužilého orchestru je její součástí i taneční rej ze všech různých neřestí. Naprostá neřestná kaše, každý den s pokušením z ní okusit k obědu, večeři, snídani, kdykoli, vždyť je tak sladká, oproti suché skývě. To není chvilková špína, to je dlouhodobá špína. Cirkusový vyvolávač uvádí poslední píseň, publikum stále pozorné a sledující, ale my víme kdy přestat, vše krásné jednou končí. Red art neboli červené umění, zde v tom červeném světle má tu sílu koncert ukončit. Bubeník zezadu si na chvíli přiskočí dopředu a rachotí barelem do dopravní značky, kytarové a cellové sólo malinko prosvítí ten přední rozháraný svět, kohout v textu zakokrhá, kokodák. V poklidu dohřmí poslední bouřící píseň, bez blesků bouře, ale i tak v konci se silami. Opona by spadla, být zde nějaká, tak jen potlesk, úklid nástrojů začíná a do toho ze světa zadního velice tiše se line něco z Beethovena, Devátá. Dvojí proměna v klidu dokonána. Poprvé skupina zmatených lidí křehkých duší se přeměnila v hřmotící a naléhavé podobenství, aniž to tušila, podruhé se přeměnilo podobenství do nehmotné esence a odletělo v dál ke svému věčnému bloudění od osoby k osobě, hledaje kdo prozří, nebo snad prozřel.

Epilog
Klid, ticho ve vyhaslé výhni, poklidný ač spěšný úklid, dnes se už pekelný klub zavírá. Zcela bezbarvě uklízejí vystupující rekvizity, nástroje, jako by na konci vystoupení byl velmi ostrý řez oddělující vystoupení od následného plynutí času, od jiné skutečnosti. Nosí se harampádí, dopravní značka, kadidelnice, žebřík a jiné rekvizity, také nástroje slušné hudební a vzniká obrovská hromada, roste před tlamou výtahu. To bylo dobré, jak jste tam dal tak hlasitěji ty kytary. A taky to cello. Ano určitě jsem tam dal i hlasy dobře, to jsem ale ještě neviděl a neslyšel. Jsem v šoku. Nebudu vůbec spát. Já taky, možná už nikdy. Velká plechová tovární vrata výtahu se otvírají, aby tlama pohltila tu velkou hromadu smetí a vyvezla ji nahoru na dvorek. Rychle opustit podzemí a spěchat do těch květovaných a pruhovaných duchen 200 kilometrů daleko. Nikdo z vystupujících nebude tušit, co se dělo. Klátící se zpěvák vykřikovač to považuje za nepovedené vystoupení, protože byl zmátožen pivem a těší se, že bude spát v autě. Bakchus nyní už v trenkách radši myslí na zítřejší demonstraci proti zločinu, aby si zakryl, že způsobil zmatek se začátkem. Bubeník s velkou dredovou hlavou přemýšlí, kde bude v koutku auta spát, než půjde taky na tu demonstraci s bakchem, aby ji zfilmovali. Kytarista v oranžových kalhotách myslí na to, jak se mu dařily rify, druhý s tropickým kloboukem je rozhozen z noční hodiny a ranní cesty, ta je mu hlavní hrůzou když z posledních sil již za světla dojíždí domů. Violoncellista ve fraku a slušný chlapec demolující kanystr jsou rádi, jak se jim dařilo plně zahrát své role. Velmi vysoká žena se zelenými vlasy a malý muž s oranžovými vlasy přemítají o dnešním obědě, jak ho stihnou udělat, když už je neděle a jsou ještě za svítání tak daleko od své kuchyně. Jen zvukař, možná ženich a já jsme viděli tu časoprostorovou smyčku, průrvu mimosmyslového prozření. Už se nelze ukolébávat klasickými detektivkami, kde je jasně rozpoznán a chycen ten černý, všichni ostatní si oddechnou, že jsou bílí. Konec s tím, přišlo prozření. Všichni máme kromě běloby v sobě toho vlkodlaka, rozdvojení, o kterém se nechce vědět. Není to jen v knize, je to v Praze, je to všude, bělobou prorostlý zločin, vyhřezávající ze ctnostného pozadí všeho a každého. Může chybět jen málo a v každém se to převrátí, houpačka ctnosti a zločinu, může chybět málo a z každého je zločinec. Udržet vlkodlaka na vodítku a nepouštět ho ke slovu, snad aby ani nezaštěkal. Nebudu vůbec spát, neusnu, pokročilá je hodina, svítá, ptáci začínají zpívat, na dálnici běží čáry a místo spaní, tak normálního, mluvím a mluvím celou noc, až do oběda a dál, neusnu, možná už nikdy. Bylo to skutečné, ta podobnost s knihou o všudypřítomném zlu, ten periferní sqotový dům, pocit nemístnosti v něm a pak srůst s tím peklem, byl to koks nebo ne na skle, kdo se zeptá a neochutná, tomu se řekne, že to byla soda bicarbona, zdali to byl klub nebo jen pro jedno vystoupení za účelem prozření zřízená instalace. Byly to třeba všechno kulisy šokujícího divadla, kdo nešokuje, ten není poslouchán, byla kniha a divadlo jeden sen, co to bylo. Co to je, co to je, co to je, byla slova písně klestící si cesty lomozem úderů na barely a zákaz vjezdu. Co to je, tato instalace, jak všechny kulisy rozložit a naplnit všemi časovými a prostorovými souvislostmi, toto představení nelze opakovat, i když ho žádají v národním a na věhlasných scénách i v zámoří, nelze opakovat, je tak složité, i když je potřeba před vlkodlakem varovat. Snad zas na jiných místech se prolomí časoprostor a vydá varování v jiné podobě. Jako třeba právě dnes. Na pastvině je plný počet ovcí a jehňat a přesto se na ní objevila jehněčí noha. Co to je, co to je.
( 1.7.2019)

___________________________________

Data:
Vznik v minulosti zapomění a na rovech jiných, v pitoreskních proměnách ze Společné stolice do Sdíleného špekáčku a oklikou k podstatě: Die Retardovanému Koksoplynu.
Koncertů a koncertních turné doma i ve světě nepočítaně, kapelním kamionem, pojízdnou honírnou, nebo pěšky. Texty a hudba vlastní. Vzácně od vzácných přátel: Lu Vlach (RetArt), Jacob Hop (Trolejbus).

Stabilní Finské uskupení:
Džejn Florijejn – békající vložka, maník v popřídi, rakenrollová hvězda z Jihlavy
Odlitek – údery, airbag nemohoucích, padajících spoluviníků
Emir&Chali – jeho první dirigující veličenstva
Miguel Moráles – těremin, rozbruška, řev, haňba
Beata von Obřany – housle, lžíce, alternace na těremin, nahoře bez
Václav of M. Family – cello
René Edison Žárovka – trumpetka, řev, tanec
Jana of Haná – železa, jekot, interní diplomacie
Fidelio Principale aka Machus Picchus – rozbruška, řev, bicí žebřík, haňba
Eino Leino – valcha, trubka, abstinent
Ivoš of M. Family – luk, kytary, řev, dozor
Arnie the Destroyer of M. Family – destrukce čehokoli kdykoli
Bílá dáma s kosou aka Pojebaná križovatka – rumbakoule Maracas
Sant Plumbum – šílenec s nohou a vozembouchem

Roztěkaní hosté:
Mira Tlach Strážnický – monobasa
Jonáš Häkkinen – bicí hrané s láskou
Nathan Jonathan – perkuse mistrovské
Yakob – monobicí a indiánský buben
Andrej Hrejsisemnou – adamita v banánové krabici aj spoluzakladatel

Vanessa z palessa – fókačka na penzi
Lihor Pozvánka – basová basa na penzi
Dochtor Radium – hráč na G bod a dechy na penzi
Marcus Kdochvílistál – basa se strunama na penzi
Herman Traumer – trumpeta, heligonka na penzi
Poslední Bureš – krabička vod cukrdlat s olovňákama, Ada atašé v podhradí
Původní Bureš – intelektuální průvan z Říše
MiniZuzka – chlípný tanec
Jan Bartoň – nositel dvaatřiceti piv
Mudr. Pája – zpívačka na dovolené s Ježíšem na penzi
Ježíš – nehráč na mechanickou ruku na dovolené s Pájou na penzi

…a mnoho dalších příchozích na divokou kartu , dále hostů nezvaných aji výslovně nežádoucích. Svatuška chtěl hrát nafukovací panně na kozy ale takovou chlípnost na našem vystoupení nepřipustíme!

Pokud by někoho napadlo si tu verbež někam pozvat, lze vykorespondovat s manažerem jehož kontakt a působiště je pro jistotu v utajení:

Nejvyšší autorita a management Finské protistátní filharmonie
Arnie the Destroyer

[Show as slideshow]